Střední tank M3 Lee: Staromódní americký obrněnec (1)
Střední tank M3 je na první pohled zvláštní koncepcí, jež se zrodila coby výsledek rychlého vývoje reagujícího na úspěchy německých panzerů. Navzdory svému nezvyklému vzhledu a některým počátečním problémům se osvědčil a poté v podstatě vytvořil základ americké konstrukční školy středních tanků
Nesporně nejslavnějším a nejdůležitějším americkým středním tankem druhé světové války je M4 Sherman. USA ale do tohoto sektoru techniky vstoupily již dřív, a to vozidly s oficiálními názvy M2 a M3. To druhé je však daleko známější pod jmény, která dali jeho dvěma verzím Britové, a sice General Grant a General Lee. Jeho charakteristický design s instalací zbraní do tří rovin však zaručeně nejlépe vystihuje přezdívka, kterou dostal od sovětských tankistů. Ti jej díky zákonu o půjčce a pronájmu taktéž užívali a říkali mu „trechetažnyj amerikaněc“ neboli „třípodlažní Američan“.
Nevyhovující koncepce
Na počátku druhé světové války disponovala americká armáda zhruba 400 tanky, mezi kterými převažovaly lehké typy, zatímco střední M2 tvořily jen asi čtvrtinu. Zhodnocení bojů v Polsku a západní Evropě navíc jednoznačně ukázalo, že M2 je naprosto nedostačující, zejména pokud šlo o jehovýzbroj (kanón ráže 37 mm) a pancéřování. Bylo proto rozhodnuto sériovou výrobu M2 zastavit a vyvinout nový, lépe vyzbrojený a chráněný střední tank.
Jelikož ale americká armáda čelila velkému časovému tlaku a projekt nového středního obrněnce (budoucího M4 Sherman) byl teprve na začátku, sáhlo se k dočasnému řešení v podobě středního tanku M3. Ten se na pohled částečně podobal nepříliš povedenému M2, a to zejména nápadně vysokou korbou, na které byla umístěna malá věž s 37mm kanónem.
Výzbroj v korbě a dvou věžích
Nejzajímavější prvek nového vozidla, jehož prototyp vznikl v březnu 1941, představovala výzbroj umístěná v korbě. Věž zkrátka nebyla dimenzována na to, aby mohla pojmout výkonnější dělo, a tudíž Američané zabudovali 75mm kanón právě do korby tanku, přesněji do její pravé přední části. Výsledek vypadal dost podivně, protože evokoval některé z prvních obrněnců první světové války.
Zvláštní vzhled nového tanku podtrhoval ještě fakt, že na věži se nacházela otáčivá velitelská kopule, ve které se nacházel kulomet M1919A4 ráže 7,62×63 mm (americká munice .30-06 Springfi eld). Fakticky tak šlo o věž na věži. Druhý kulomet stejného typu se nacházel vedle 37mm kanónu a další jeden či dva mohly být namotnovány ve střelišti v korbě, kde je ovládal radista (u některých verzí však chyběly, takže tank měl jen dva kulomety).
Slavná pětasedmdesátka opět na scéně
Pozornost si zasluhuje i samotný 75mm kanón v korbě. Zbraň s označením M2 či M3 (druhá měla delší hlaveň) totiž představovala variantu legendárního francouzského děla z roku 1897, které si vybojovalo proslulost za první světové války coby zřejmě nejlepší tažené lehké polní dělo. Američané ho pak zařadili do své výzbroje jako M1897 Field Gun a posléze ho adaptovali pro použití v obrněných vozidlech.
Kromě klasických výbušných granátů disponovali i protipancéřovými střelami M72 AP-T a M61 APC, z nichž druhá dovedla na vzdálenost 457 m prorážet přibližně 84mm kolmou pancéřovou desku, což byl v tehdejší době výtečný výkon. Německé střední tanky PzKpfw III a IV chránilo pancéřování o síle max. 50 mm a kanóny tanků M3 pro ně představovaly nebezpečí na dálku okolo 1 500 m. Za zmínku stojí i zásoby munice, kterou tank M3 vezl. Šlo o 46 granátů ráže 75 mm, 178 střel ráže 37 mm a ještě 9 200 nábojů do kulometů kalibru .30-06.
Slavná pětasedmdesátka opět na scéně
Impozantní balistické výkony samotného kanónu ovšem omezoval způsob jeho montáže v obrněnci, kvůli kterému byly limitovány hodnoty odměru. Kromě toho měl tank M3 mimořádně vysoký profil, takže představoval na bojišti snadný cíl, třebaže výška korby měla i pozitivní efekt v podobě dostatku prostoru pro práci osádky. Ta zprvu čítala sedm mužů, a to řidiče, radistu, střelce a nabíječe v korbě a velitele, střelce a nabíječe ve věži.
Dokončení: Střední tank M3 Lee: Staromódní americký obrněnec (1)
Od poloviny roku 1942 došlo ke zrušení místa radisty a jeho činnost přebral řidič. Pohon zajišťoval hvězdicový (původně letecký) motor Continental R-975-EC2 s výkonem okolo 250 kW. Největší tloušťka pancéřování činila 51 mm a korba byla nýtovaná, což se později stalo terčem ostré kritiky. Při zásazích do některých slabých míst totiž nýty vylétly ze spojů a zabíjely a zraňovaly tankisty uvnitř. Bez ohledu na všechny zmíněné nedostatky se v červnu 1941 rozběhla sériová produkce.
