Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (4)

Zásadní přelom v životě rakousko-uherských vojáků představoval v létě 1915 přechod od pohyblivé války ke statické. Stálé pozice výrazně zvýšily komfort vojáků a umožnily vybudovat infrastrukturu pro lepší zásobování. Přestože se kuchyně nenacházely dále než 2–3 km za linií fronty, bylo zásobování v předních liniích nadále nejisté a mnohdy musela být strava přepravována pouze v noci, což kladlo na vojáky přepravující zásoby zvýšené nároky. Nejednou se stalo, že přešli až do nepřátelských pozic a padli do zajetí. Jindy byla problémem práce s vyděšenými zvířaty, která musela být občas vedena krkolomnými cestami a utrpěla při tom vysoké ztráty kvůli ostřelování.

Zelenina z fronty

Stinnou stránkou poziční války se stalo vyčerpání místních zdrojů. Ke zlepšení situace museli začít vojáci na frontě sami hospodařit. Doporučení pěstovat na erárním pozemku zeleninu pocházelo již z předválečné doby a v průběhu války našla tato rada nejširší uplatnění. Zdokumentována jsou i pole obdělávaná v těsné blízkosti frontové linie, na nichž byla práce možná pouze v noci, běžněji se však „zeleninové zahrady“ zakládaly asi 20–30 km od frontové linie.

Jejich obhospodařování představovalo příležitost opatřit mužstvu „domácí“ stravu, jak vzpomínal jeden z důstojníků: „Slovenské mužstvo pluku požadovalo především brambory, kterých docházelo nedostatečné množství. V zimě nebyly vůbec přisunovány. Proviantní důstojník najal proto na dvou místech asi 20 až 25 km daleko od fronty v etapě značné pozemky, které obdělal a osázel brambory a osil luštěninami. Pro každé z obou míst byl trvale určen oddíl o 20 až 30 mužích, vedených poddůstojníkem, který tam trvale dlel a byl ubytován v nejbližší obci.“

V týlu bojujících jednotek však nevznikala jen pole, ale i složitější zařízení, jako drůbežárny či mlékárny. Tyto aktivity musely být mnohdy kryty z neociálních zdrojů, a dokonce je zdokumentován případ, kdy si k jejich zřízení vzal proviantní důstojník pluku úvěr v bance.

Hlad v armádě

Od roku 1915 začala velikost přídělů postupně klesat, rychleji se tak stávalo u náhradních těles v zápolí, zatímco zásobování vojsk v poli se až do počátku roku 1917 drželo na přijatelné úrovni. Rozdíly dosáhly takové míry, že mnozí vojáci se v naději na vyšší příděly dobrovolně hlásili na frontu. Jiní se navzdory jazykové bariéře snažili dostat k uherským plukům, o kterých se tvrdilo, že jsou lépe zásobovány. Neklesala však pouze velikost přídělů, ale i jejich jakost.

V průběhu roku 1916 se do vojenského jídelníčku dostala řada náhražek. Skutečným symbolem se stala konzervovaná sušená zelenina, kterou mnozí vojáci odmítali navzdory hladu pozřít. Klesající jakost potravin se však projevila i u dalších vydávaných náležitostí. Například místo hovězího masa se stále častěji vydávaly nenáviděné sušené ryby a konina. Chlebová mouka zase kvůli podřadným přísadám neměla dostatek lepku, v důsledku čehož se chléb musel péct v dřevěných formách a po naskládání do transportních pytlů z něj zbyla jen drť, která se vojákům vydávala do nastavených čepic.

Do konce roku 1917 armáda spotřebovala veškeré zásoby a nadále žila „z ruky do úst“. Naděje nenaplnila ani kořist z Ukrajiny a Rumunska, přicházející od jara 1918. Situace se naopak nadále zhoršovala a armáda byla nucena začít snižovat stavy. Navzdory těmto opatřením kleslo množství vydávaných potravin asi na třetinu předválečné normy. Spolu s tím se snížila i průměrná váha rakousko-uherského vojáka, která činila v posledním válečném roce při průměrné výšce 165 cm asi 50 kg.

TIP: Pohyblivé obrázky ve válce: Jakou roli plnila polní kina za Rakouska-Uherska

Protože vydávané množství proviantu bylo ve většině případů nedostatečné, museli vojáci čelit nedostatku vlastní iniciativou. Při pobytu v zápolí si tak k hubeným porcím snažili přilepšit nákupem od civilistů, což však bylo z obavy o výživu domácího obyvatelstva často zakázané. V odlehlejších oblastech se objevovaly i případy krádeží, rabování a lovu domácích i divokých zvířat. Zapomenout nelze ani na balíčky s jídlem, přepravované polní poštou, od příbuzných na frontu, případně na konci války naopak od vojáků sloužících v etapě příbuzným do vyhladovělého zápolí.