Strach z požárů vyústil na počátku novověku v hon na Cikány
Požáry byly metlou středověkých i novověkých měst. Oheň vzniklý na jediném místě je nezřídka dokázal celá obrátit v popel. Oprávněná hrůza z požárů se v 16. století spojila s podezřívavostí vůči kočovným Cikánům.
V roce 1578 vyhořel brněnský hrad Špilberk. Škoda byla veliká a město, kterému hrad od nedávna patřil, se z ní vzpamatovávalo dlouho. Požár byl v té době častým hostem. Ve městě hořelo každou chvíli a při husté zástavbě a nedokonalé ochraně chytal snadno jeden dům od druhého. Toho roku 1578 však hořelo častěji než v jiných letech. Nejen v Brně, ale i na jiných místech Moravy a v Čechách, a to bylo nápadné.
Údajní agenti Turků
Lidé začali věřit, že za častými požáry se snad skrývají dobře organizované bandy žhářů. A protože během suchého léta požáry pokračovaly, vypukla v Českém království paličská hysterie. Všechno prý zavinili Cikáni. Byli najati tureckým sultánem, aby ničili majetek poctivých křesťanů. Potulují se krajem a zakládají požáry ve službách největšího nepřítele křesťanstva. Oni – a nikdo jiný. Ostatně už v roce 1541, kdy požár poničil Pražský hrad, padlo podezření právě na Cikány. Bylo to vysvětlení jasné a jednoduché, které každý rád přijal a ochotně mu věřil.
Ještě v 19. století tomu věřil Christian d’Elvert, brněnský starosta a ve své době uznávaný moravský historik. Ve svých spisech oživil tuto starou legendu a napsal, že turecký paša z Budína vyslal na Moravu velkou skupinu Cikánů, aby zde vraždili a loupili. Moravané je prý však u Olomouce pochytali a dali jich 600 pověsit. Celou událost d’Elvert zasadil až do roku 1579. Nic z toho není doloženo, takže nám nezbývá než pochybovat.
Šestnácté století mělo své předsudky. Soudilo se, že oheň je snědým, špinavým a polodivokým kočovníkům živel důvěrně známý a blízký. Nikdo tenkrát nepochyboval, že Cikáni dovedou požáry přičarovat, ale že je také dokážou zažehnat. Začalo to v červenci 1578. V Prostějově zavřeli do šatlavy Cikána a Cikánku, protože prý založili ve městě požár. Při mučení doznali, že se po Moravě toulá více jim podobných a že jsou navedeni od Turků. Zpráva se rychle roznesla a musel se jí zabývat i moravský zemský soud. Ten zasedal toho času v Olomouci a vydal příkaz, aby byli všichni podezřelí Cikáni dopraveni do města a voláni k zodpovědnosti. Z celé Moravy sem svezli na 150 Cikánů: 27 mužů a 120 žen a dětí. Také v Brně jich pochytali blíže neudaný počet a dopravili je k zemskému soudu do Olomouce. Tam někteří z nich přiznali na mučidlech paličství, loupeže a vraždy.
Vynucená doznání
Za žhářství znalo staré feudální právo jen ty nejtěžší tresty, jež byly také svého druhu prevence – měly odstrašit a zastrašit potenciálního původce požáru. Dle zásady „s čím kdo zachází, tím také schází“ byli dopadení paliči odsuzováni k trestu smrti upálením. Trestalo se tak ještě v 18. století, i když se už tehdy delikventovi poskytovala určitá úleva. Duch osvícenství začal pozvolna pronikat i do soudnictví, a tak byl kat instruován, aby odsouzence po zapálení hranice uškrtil a ušetřil ho tím nejhorších muk. Někdy odsouzenci uvazovali na krk pytlík se střelným prachem, jehož exploze přivodila rychlou smrt, a jindy se za žhářství stínalo mečem nebo lámalo kolem. To byl i případ Cikánů odsouzených v roce 1578 olomouckým zemským soudem. Na základě přiznání jich bylo pět odsouzeno k trestu smrti. Vpletli je do kola a popravili.
Ostatní by nepochybně potkal stejný osud, kdyby nebyla zasáhla náhoda v osobě moravského zemského hejtmana. Tento nejvyšší zemský úřad zastával od června téhož roku Hanuš Haugvic z Biskupic. Pan Hanuš byl zřejmě muž na svém místě, jemuž nelze upřít určitý smysl pro spravedlnost. Z titulu své hodnosti se do celé věci vložil a po vyslechnutí obviněných dospěl k přesvědčení, že nevypovídali pravdivě. Přestože nález soudu přikazoval další popravy, pozdržel výkon rozsudků. Dva Cikáni totiž těsně před popravou prohlásili, že vinu přiznali jen pod tlakem tortury. Při opětovném mučení se však jeden z nich ke žhářství opět přiznal a byl bez dalších okolků popraven. Druhý Cikán se znovu přiznal, jakmile mu oznámili, že bude podruhé vydán na mučení, ale když ho vpletli do kola, křičel nanovo, že je nevinen. A tehdy se patrně v panu Haugvicovi něco hnulo. Zarazil exekuce a obrátil se se svými pochybnostmi přímo k císaři Rudolfu II. do Prahy.
Nevinní, ale neosvobození
Císař po určitém zdráhání jmenoval stavovskou komisi, které předsedal moravský zemský podkomoří Mikuláš z Hrádku. Hanuš z Haugvic mezitím rozeslal posly do míst, kde mělo podle výpovědi vyslýchaných Cikánů hořet. Jak očekával, ukázalo se, že na některých místech k žádným požárům ani nedošlo. V Prostějově, kde celá historie vzala svůj počátek, skutečně hořelo. Ale mezitím zde vypátrali pravého žháře a také ho popravili. Cikánská aféra tedy zásluhou zemského hejtmana, jenž se snažil dopátrat pravdy, skončila jinak, než se původně očekávalo. Neznamená to však, že byli Cikáni osvobozeni. Právě naopak.
Mezi zemskými stavy převládla obava, že by se mohli za spáchaná příkoří mstít. Páni stavové se proto zabývali myšlenkou, že Cikány zavřou do pevností nebo že nejsilnější z nich vyvezou na galeje. Z italských přístavů a hlavně z Benátské republiky byla stálá poptávka po silných a zdravých veslařích. Pak se však v Olomouci usnesli, že bude nejlépe vyhostit Cikány do Polska.
Na sklonku toho roku 1578 bylo z Olomouce deportováno celkem 164 Cikánů k polské hranici. Měli cestovat pěšky, ale bylo jim dáno k dispozici pět formanských povozů, na něž naložili nemocné a vysílené. Celý konvoj doprovázelo patnáct pěších ozbrojenců a dva jezdci. Pro velké mrazy, které udeřily v předvánočním čase, musela být cesta v Novém Jičíně přerušena. Mnoho Cikánů, z nichž většina byla bosa, trpělo omrzlinami. Teprve po pěti dnech mohl transport pokračovat v cestě. Do Nového roku se podařilo dopravit vyhnance na hranici a zahnat je do Polska. Kolik jich cestou pomrzlo, se neuvádí. Po celém případu zůstaly jen dluhy za cestovní náklady a stravu poskytnutou Cikánům a jejich doprovodu během transportu. Zaplacení se na moravských stavech domáhaly ještě nějaký čas rady měst, kterými průvod s Cikány procházel. Nedostaly ani groš.
Nekončící pronásledování
Cikáni se na Moravě poprvé objevili před husitskými válkami. Dráždili domácí obyvatelstvo svým způsobem života, pohoršovali svou divnou morálkou i zjevem. Jak tomu u etnických menšin často bývá, jejich hlavním proviněním bylo, že se odlišovali od domácích. Roku 1538 se jimi poprvé zabýval moravský zemský sněm a rozhodl, že se Cikáni musejí ze země do dvou týdnů vystěhovat. To bylo možné snadno vyhlásit, ale hůře provést. Cikáni pochopitelně zůstali. A tak bylo nařízení v roce 1549 obnoveno. Do třetice se zemský sněm cikánskou otázkou zabýval na svém zasedání roku 1576. V pondělí 2. dubna sněm, který jednal v Brně, rozhodl: „Také sou se na tom všickni čtyři stavové snesli, aby žádný z obyvateluov zemských cigánů na gruntech svých nepřechovával, jichž ničím nefedroval ani jim žádného stanoviště nedával. Tolikéž povalečův a těch, kteříž by lidem z peněz dělati nechtěli, aby žádný na gruntech svých netrpěl ani nepřechovával, než ty aby každý na gruntech svých, souseda svého i cizího vyzdvihovati bez překážky mohl.“
Byla to vyslovená výzva k pronásledování Cikánů všude, kde se vyskytnou, tedy nejen na vlastním majetku, ale i na cizích statcích. Ani toto přísné opatření ale nemělo valné výsledky. Jestliže později moravští stavové rozhodli o jejich vystěhování do Polska, bylo to řešení polovičaté, protože v Polsku proti nim platila stejná nařízení jako na Moravě. Výsledkem bylo, že nešťastní Cikáni byli střídavě hnáni z jedné země do druhé. Opět vycházely výnosy na jejich potírání, občas některého pověsili, ale v podstatě zůstalo vše při starém.
Brňané se zatím pustili na vlastní náklady do obnovy vyhořelého Špilberku. Stavba se protáhla až do devadesátých let. Hrad dostal po rekonstrukci podobu, kterou známe z nejstaršího vyobrazení města na dřevorytu Johanna Willenberga z knihy Zrcadlo slavného markrabství moravského, vydané roku 1593. Uplynuly pouhé dva roky od požáru Špilberku a brněnské městské radě přibyly nové starosti. Dne 8. srpna 1580 udeřil blesk do prachárny při Veselé bráně a způsobil požár. Oheň vznítil sedmdesát sudů s prachem a způsobil explozi, věž se roztrhla a mnoho domů v okolí bylo zničeno. Z tohoto požáru už Cikány nikdo vinit nemohl.
