Strach nemusí být racionální: Panickou hrůzou z pavouků trpí až 3,5 % lidí

Americká herečka a zpěvačka Barbra Streisand je známá jako hollywoodská hvězda po celém světě. O něco méně už se ale ví, že během své úspěšné kariéry prožila i období, na které vzpomíná velmi nerada. V roce 1967, kdy teprve začínala veřejně vystupovat, se jí při jednom z koncertů přihodilo to, čeho se bojí všichni umělci: Uprostřed vystoupení náhle zapomněla slova písně. Byl to pro ni tak děsivý zážitek, že od té doby nedokázala pokračovat v živých vystupováních. Vydávala pouze studiové nahrávky a trvalo dlouhých 27 let, než se znovu odvážila vrátit se do veřejného prostoru. Později přiznala, že k návratu na pódia jí pomohly až léky a psychoterapie.

Tento příběh zní možná poněkud nereálně, nicméně ve skutečnosti jde o učebnicový příklad sociální fobie. Tato úzkostná porucha se vyskytuje až překvapivě často – například jen v USA ji podle tamějšího Ústavu pro duševní zdraví zažívá kolem 7 % dospělé populace. Ze všech fobií, kterých psychologové doposud napočítali na pět stovek, je právě strach ze styku s lidmi tím nejběžnějším. Nepřiměřený a iracionální strach ale v lidech dokáže vyvolávat v podstatě cokoliv, přičemž některé fobie mohou nabývat skutečně bizarních rozměrů (viz A čeho se bojíte vy?).

Volný pád nás děsí

Přesto patrně není náhoda, že některé z fobií jsou mnohem běžnější než jiné. Například panickou hrůzou z pavouků trpí až 3,5 % lidí – s největší pravděpodobností jde o důsledek statisíciletého života v přírodě, kdy se do genů našich předků zapsala informace, že osminozí tvorové představují riziko jedovatého pokousání. Vyhráno měl v takové situaci ten, kdo stihl včas utéct – a je prokázáno, že lidské zornice skutečně reagují při spatření obrázku pavouka nebo hada o něco rychleji než při prohlížení „neutrálních“ snímků, například květin. Na druhou stranu, tento fakt sám o sobě ještě nemusí být spojen s projevy strachu. 

Podle některých neurologů existují pouze dva vrozené druhy strachů: z pádu do volného prostoru a z hlasitých zvuků. K prvnímu ze závěrů dospěl slavný experiment z roku 1960, při němž vědci nechali půlroční batolata lézt po podlaze, jejíž povrch se na jednom místě náhle měnil na plexisklo a pod ním se nacházela fotografie volného prostoru. To v dětech vyvolalo dojem, že se ocitli na hraně pevné země. A ačkoliv neměly žádné předchozí zkušenosti s volným pádem, naprostá většina z nich se reflexivně zastavila a nepokračovala dál. Tzv. akrofobie, tedy chorobný strach z výšek, je ostatně jedním z velmi běžných druhů fobií. V tomto případě jde ale již o patologický rozměr původně přirozeného reflexu. 

Naučit se bát

Z výše uvedených studií vyplývá, že většina strachů je jen naučená. Pokud odmalička vidíte své okolí projevovat se bázlivě při spatření pavouka, snadno se naučíte chovat se stejně. Jak je ale možné, že stejné podněty vyvolávají v různých lidech zcela odlišné reakce? Teorií o příčinách fobií je hned několik, nejčastěji se hovoří o tom, že se jedná o důsledek nějakého traumatu nebo děsivého zážitku z dětství (zmíněný příklad Barbry Streisand ale dokazuje, že něco takového nás může potkat i v dospělosti).

Pokud se malé dítě smrtelně vyleká pohledem na hada při návštěvě zoologické zahrady, není vyloučeno, že se u něj později rozvine tzv. ofidiofobie. Někdy dokonce stačí jen být svědkem panického záchvatu u jiného člověka, aby vznikla stejná reflexivní reakce. Obecně také platí, že k fobiím jsou náchylnější vrozeně úzkostnější lidé. Těm může stačit třeba už jen se o potenciálně rizikovém faktoru někde dočíst: Takto se u dospívající mládeže rozvine například fobie z nákazy virem HIV poté, co se o něm učí ve škole.

Zároveň však existuje nespočet případů, kdy se fobie objeví zdánlivě „odnikud“ a její původ pak zůstane po celý život utajen; to je jedna ze záhad, která odborníkům zůstává stále neobjasněna. A to navzdory tomu, že lidé se chorobně bojí už po tisíce let – jak dokazuje proslulý starořecký lékař Hippokrates, jenž už v 5. století před Kristem popsal případ jistého muže jménem Nicanor. Můžeme-li věřit autorovým spisům, trpěl tento nešťastník chorobnou hrůzou ze zvuku flétny. O pět set let později zaznamenal římský lékař Celsus u jednoho ze svých pacientů „hydrofobii“ neboli strach z vody.

Fobiemi se zabýval nejeden slavný psycholog: Zaujaly mimo jiné i Sigmunda Freuda, který se pokoušel vysvětlit příčinu coulrofobie, tedy překvapivě častého strachu z klaunů. A v roce 1947 se fobie oficiálně stala psychiatrickou diagnózou, kvůli jejímž projevům dnes lidé běžně vyhledávají ordinace odborníků. Přesto, že rozumově chápou její iracionalitu, boj s ní je zkrátka nad jejich síly. 

Komplikují běžný život

O fobii odborníci hovoří, trvá-li extrémní úzkost z daného podnětu déle než šest měsíců a doprovázejí ji charakteristické symptomy: zrychlený tep, nevolnost, návaly horka, zrychlené dýchání, ba dokonce omdlévání. Takové projevy navíc může vyvolat už jen pomyšlení nebo pohled na fotografii objektu strachu. Mnohé oběti paralyzuje úzkost natolik, že se začnou chovat zcela nesmyslně jen proto, aby se vyhnuli obávanému předmětu (například ostré jehle), zvířeti či situaci (časté jsou třeba strachy z bouřek nebo létání).

TIP: Mladý indický pár se za 3 roky už 18krát stěhoval kvůli strachu ze švábů

V reálném životě to pochopitelně přináší značné komplikace: Představte si, že trpíte chorobným strachem z čísla 13 (odborně triskaidekafobie). V praxi narážíme na třináctku relativně běžně, ale takový člověk se vyhýbá všem třináctým patrům, nejezdí autobusem s tímto číslem, dokonce 13. den v měsíci (natož připadne-li na pátek) nedokáže ani vyjít z bytu. Lidé trpící mysofobií neboli strachem ze špíny zase tráví celé dny v panické úzkosti z mikroorganismů – zásadně se odmítají dotýkat jakýchkoliv povrchů, protože jsou podle nich kontaminované, neustále mají při sobě dezinfekci a kdykoliv je to možné, myjí si ruce mýdlem.

Je jasné, že jakmile fobie dosáhne takové úrovně, je načase vyhledat pomoc. Dobrá zpráva zní, že fobie lze řešit. Nejúčinnějším způsobem, který psychologové dosud vynalezli, je expoziční terapie. Je založena na principu, že míra úzkosti má svou hranici a po jejím dosažení už nemůže dále růst. V praxi tato metoda spočívá v cíleném vystavování (expozici) zvolenému objektu – zpočátku jen v nejmírnějších „dávkách“, dotyčný například dostane za úkol si jej pouze představovat nebo o něm hovořit. I to však může být extrémně těžké, protože postižený se pochopitelně vyhýbá byť jen pomyšlení na dané téma. Teprve v okamžiku, kdy je schopen tento krok zvládnout, následuje další, zpravidla prohlížení obrázků. Až jako poslední fáze se zapojí reálný kontakt – u akrofobika půjde třeba o cestu výtahem do nejvyššího patra, u arachnofobika o návštěvu pavilonu pavouků.

Lze žít beze strachu?

Slibně se v současné době jeví také použití virtuální reality, kdy se pacient ocitne ve fiktivním prostředí a terapeut ho může libovolně upravovat. Je-li expoziční terapie nedostatečně účinná, nabízí se ještě jeden relativně spolehlivý způsob: zapojení humoru. Prokázalo se, že spojíme-li objekt svého strachu s něčím komickým, snadněji svou úzkost překonáme. (Fanoušci Harryho Pottera si možná vzpomenou na zaklínadlo „ridiculus“, které pracuje přesně na tomto principu.) Někteří terapeuti se zaměřují také na využití hypnózy, jež by měla odhalit potlačené vzpomínky na zážitek, jenž fobii mohl vyvolat. Jakmile se povede jej odhalit, je pacient na nejlepší cestě začít s ním mentálně pracovat.

Poněkud radikálním, ovšem stoprocentně účinným způsobem, jak se definitivně osvobodit od fobie, je zásah přímo do mozku. Cílený chirurgický zákrok se sice za tímto účelem (zatím) neprovádí, z minulosti však známe několik případů, kdy se jako vedlejší účinek zásahu do amygdaly dostavila náhlá absence pocitu strachu. Amygdala je drobná párová struktura ve střední části spánkového laloku, výrazně zodpovědná mimo jiné za emoční prožitky. V roce 2010 popsal odborný časopis Current Biology případ pacientky trpící vzácnou Urban-Withovou chorobou, v jejímž důsledku se tato část pacientčina mozku poškodila.

TIP: Za zrcadlem lidského strachu: Pět nejpodivnějších fobií, kterými lidé trpí

Výzkumníci ji vystavovali různým situacím, které běžným lidem nahánějí strach – měla sledovat horory, navštívit strašidelný dům nebo se ocitnout v bezprostřední blízkosti jedovatých hadů – v žádné z těchto situací však nepocítila ani náznak děsu a nedostavily se typické tělesné příznaky jako zrychlený tep či pocení. Něco podobného zažil jednačtyřicetiletý Američan, jemuž lékaři v roce 2014 odstranili levou část amygdaly v rámci léčby epilepsie. Výsledkem bylo, že pacient zcela přestal trpět arachnofobií, která jej do té doby trápila.