Stopa dávné katastrofy: Německý kráter Ries a české vltavíny

Nejspíš už se nikdy nedozvíme, kdy k tomu došlo. Nevíme, zda byl den, či noc, léto, nebo zima, dokonce ani neznáme rok či století. Bezpečně však víme, že to, co se odehrálo před 14,8 milionu let na území dnešního Bavorska, zdaleka přesahuje naši nejdivočejší fantazii. 

Místo apokalypsy

Vše se událo velmi rychle. Z meziplanetárního prostoru se k Zemi rychlostí přes 70 000 km/h přiřítila asi kilometrová planetka a zabořila se několik stovek metrů pod povrch. Obrovská energie dopadajícího asteroidu se ve zlomku sekundy proměnila v energii gigantické exploze. 

Místo nárazu čelilo teplotě okolo 2 500 °C a 3,5tisíckrát většímu tlaku, než panuje na dně Mariánského příkopu. Už v první sekundě po dopadu se většina planetky roztavila či zcela vypařila. Nadzvuková rázová vlna prostupující podložím rozdrtila obrovské objemy hornin v lokalitě střetu a tlak rozpínajících se žhavých par zmíněnou drť rozmetal do širokého okolí. V místě vznikl přechodový kráter hluboký 4,5 km a necelou minutu po dopadu se začaly jeho nestabilní strmé svahy hroutit. Podobně jako při nárazu kapky na hladinu se pak v jeho centru zvedla vyvýšenina a zase se zbortila.

Uvnitř zeleného prstence

Pozůstatek kosmické katastrofy představuje kráter Ries o průměru zhruba 25 km v jižním Německu. Velkou část jeho okrajových valů už sice zahladila eroze, přesto lze dnes z jeho nitra spatřit téměř souvislý prstenec zalesněných kopců, zvedajících se asi 150 m nad okolní terén. Ani dno kráteru již nedává tušit o razanci události, jež se zde před miliony let odehrála. Záhy po impaktu jej totiž zalila voda a časem ho vyplnily jezerní sedimenty. Dnes oblast pokrývá mozaika tisíců políček.

Radarový obraz impaktního kráteru Ries v Německu, který úzce souvisí se vznikem našich krásných vltavínů. (zdroj: Wikimedia Commons, Batholith, CC0)

Působivé pohledy na neobvyklou scenérii se nabízejí zejména z některých skalních bloků, vymrštěných během impaktu a spadlých zpět do kráteru. Patří mezi ně i hradní skála Wallerstein, na níž se vedle pivovaru nachází také oblíbená vyhlídková plošina. Zvláštní ráz krajiny odhalí i průjezd krátkým sevřeným údolím, které prorazila říčka Wörnitz v jihovýchodní části kráteru. 

Mladší bratr

Zajímavé je, že asi 40 km jihozápadně od Riesu se nachází další impaktní útvar. Jmenuje se Steinheim, měří 3,8 km v průměru, je 200 metrů hluboký a zahrnuje zhruba 50 metrů vysoký středový vrchol. Kráter se zformoval po dopadu zřejmě kamenného meteoritu o průměru asi 80 metrů, nedlouho poté do něj prosákla spodní voda a poměrně rychle vytvořila jezero. V něm se vyvinula unikátní fauna a její zkameněliny Steinheim proslavily jako významnou paleontologickou lokalitu. Jelikož je podstatně menší než Ries, lze jej snáz obsáhnout jedním pohledem. Když se dnes postavíte do místa, kde ke katastrofě došlo, a uvědomíte si, co se zde před miliony let odehrálo, zmocní se vás zvláštní a možná i dost nepříjemný pocit. 

Dokud vědci neznali přesné stáří Steinheimu, převládal celkem pochopitelný názor, že oba krátery vznikly ve stejné době. Nabízel se dopad dvojplanetky či asteroidu, jenž se při přiblížení k Zemi rozpadl vlivem slapových sil na dva fragmenty. Studie z roku 2020 však naznačuje, že je Steinheim až o 500 tisíc let mladší než Ries. Zmíněné útvary tak nejspíš tvoří pozůstatek dvou samostatných impaktů. 

Podivné horniny

Uvnitř Riesu se kromě polí a několika vesnic rozkládá i malebné město Nördlingen, které díky neporušenému věnci středověkých hradeb rozhodně stojí za návštěvu. Obzvlášť zajímavou atrakci pak představuje 90metrová kostelní věž zvaná Daniel, vystavěná ze suevitu neboli promísené drti hornin z podloží kráteru. 

Laik na ní nejspíš neuvidí nic zvláštního, ale geologovo srdce zaplesá. V suevitech z kráteru Ries, jež posloužily coby stavební materiál například i pro Německé muzeum v Mnichově, se totiž podařilo objevit také šokově přeměněné křemeny. A právě jejich přítomnost prozradila impaktní původ Riesu, dříve považovaného za dílo vulkanických procesů. Šokově přeměněné křemeny vznikají jen za extrémních teplot a tlaků, jaké nastávají při srážkách s planetkami či při testech jaderných bomb. Se suevity se proto setkáme pouze na několika místech planety, zejména v kanadském kráteru Sudbury, v sibiřském Popigai nebo i v proslulém Chicxulubu. 

Stavební kameny v Nördlingenu obsahují rovněž miliony drobounkých diamantů, jež se zformovaly za obrovských tlaků při nárazu planetky do podložních hornin obsahujících grafit. V oblasti jich takto vzniklo odhadem až 72 000 tun, velikostí ovšem nepřekračují 0,3 mm, tudíž nemají žádnou ekonomickou hodnotu. Jsou zajímavé jen z vědeckého hlediska a rozeznáte je teprve pod mikroskopem. 

Ohnivý déšť

Ries nepředstavuje jedinou stopu, kterou dopad planetky před 14,8 milionu let na zemském povrchu zanechal. Účinky impaktu se šířily doslova celou střední Evropou. Kdybychom tehdy stáli například v místech dnešní Prahy, tedy 300 km od katastrofy, pocítili bychom minutu po střetu tak silný otřes půdy, že bychom nebyli schopni chůze. Po uplynutí 4,5 minuty by se na nás snesla suť vyvržená z kráteru a teprve po 15 minutách od střetu by k nám dorazila mohutná rána, jež by dokázala vyrazit skla v oknech a poškodit nám sluch.

TIP: Mohla se česká kotlina zformovat následkem dopadu návštěvníka z kosmu?

Mezi průvodní jevy impaktů na Zemi patří, že se na čele dopadajícího tělesa silně ohřívají a stlačují plyny atmosféry, které pak natavují horniny v místě střetu. V případě šikmého dopadu je tavenina vymetena ve směru letu tělesa do dalekého okolí. Planetka, jež vytvořila Ries, zřejmě přiletěla pod malým úhlem od západu, takže byly roztavené kusy stlačených hornin následně vymrštěny směrem k východu a při průchodu atmosférou až do vzdálenosti několika stovek kilometrů zesklovatěly. S trochou štěstí můžete jejich kousky ještě dnes najít v jižních Čechách, případně až na jihozápadě Moravy. Ano, jde o proslulé nazelenalé vltavíny, které tak tvoří pozůstatek jedné z největších kosmických katastrof, jaké se kdy na území Evropy odehrály.