Sto tisíc let sexu: Jak se měnil přístup společnosti k lidské sexualitě

Exkurz dějinnou sexualitou prostřednictvím výtvarných děl umožňuje podívat se na historii poněkud z jiné stránky. Pokud máte pocit, že naše doba je extrémně zvrácená a sexuál­ní mravy příliš volné a nevázané, vězte, že se od předchozích dob tolik neliší.

V pravěku sloužila sexualita především k zajištění potomstva. Člověk byl tehdy mnohem blíže k přírodě, a tak mu záležitosti spojené s pohlavním stykem nepřipadaly nějak necudné nebo zvláštní – prostě byly součástí jeho života stejně jako jídlo nebo spánek.

Přirozená nahota

Přesto (nebo právě proto) byly různé sexuální symboly zachyceny v malbě na stěnách jeskyní i při výrobě figurek (zejména venuší) již ke konci starší doby kamenné (paleolitu). Malby jsou dílem lovců a sběračů, kteří ještě neznali zemědělství a nespojovali plodnost s úrodností země. Jejich sexualita byla svázána s rituály, jimiž žádali přírodní síly o plodnost, zrození, žití a znovuzrození. Nejviditelnějšími symboly jsou právě známé venuše. Z období před 32 až 11 tisíci lety jich bylo zatím nalezeno asi dvě stě.

Je zajímavé, že mnohem častěji byla zobrazována ženská postava než mužská, což nemusí souviset s nějakým matriarchálním uspořádáním společnosti. Žena byla zkrátka atraktivnějším objektem, proto se stávala inspirací erotického „uměleckého“ díla mnohem častěji než muž. Tento trend ostatně přetrval i v pozdějších dobách až dodnes. Na ilustracích si můžete prohlédnout možné rekonstrukce žen, které sloužily za předlohu při vytváření venuší. Ženské figurky mají hodně zvýrazněné druhotné pohlavní znaky (tedy ňadra), zatímco prvotní nejsou často ani naznačené.

Muži byli většinou kresleni schematicky a povšechně. Pokud mělo zobrazení sexuální motiv, pak byl pochopitelně zvýrazněn vzpřímený úd symbolizující mužskou sexuální vitalitu – princip plodnosti.

Zvrhlé nebo prostě lidské?

S nástupem civilizace přišel na svět obchod a peníze. Zrodilo se také ono pověstné „nejstarší povolání“ – prostituce. Ani starověcí lidé nepovažovali sex za nic špatného či nemravného. Rozdíl byl v tom, že už v něm neviděli jen prostředek k rozmnožování, ale plně si uvědomovali rozkoš z něj plynoucí, a proto ji také učinili předmětem obchodu.

V antice byly návštěvy nevěstince zcela běžnou záležitostí, aby muž ukojil svůj chtíč a mohl se posléze věnovat důležitějším starostem. Dobře je znám příklad pompejského nevěstince včetně oplzlých nápisů na zdi. Žena měla ve starověkém Řecku i Římě podřízené postavení, které se netýkalo jen volebního práva. Římané drželi své ženy pokud možno pod kontrolou a zapojovali je do veřejného života pouze tehdy, pokud chtěli využít jejich přitažlivost a krásu ke svým cílům. Manželka měla za úkol především vychovat děti a vštípit jim zásady společnosti, v níž vládnou muži. Zobrazování erotických i vyloženě pornografických motivů na zdech či nádobách bylo poměrně časté.

Při srovnání s dnešní dobou pramenily zásadní rozdíly v sexuálním životě především z uspořádání společnosti. V otrokářském systému bylo zcela běžné mít styk s otrokyní či otrokem. Také homosexuální praktiky byly pokládány za normální. Chlapci ve věku 12 až 18 let byli často staršími muži zaučováni umění sexu. Starověcí bohové dávali lidem svými činy popisovanými v mytologických příbězích příklad k nevázanému životu. Teprve s nástupem křesťanské církve přišla změna ve vnímání manželství i sexu. Trvalo to však hodně dlouho.

Falešná cudnost církve?

Pokud mluvíme o středověku od 6. století n. l., pak si musíme uvědomit, že naprostá většina Evropy se v té době nacházela na úrovni pravěku. Kam nepronikla římská civilizace a křesťanští misionáři, tam žily kmeny barbarů vyznávající polyteistická náboženství, jejichž vztah k sexu byl spjat s přírodou a náboženskými rituály, podobně jako v pravěku.

Nicméně s nástupem křesťanství, šířícího se od 9. století zásluhou Franské říše za Karla Velikého (vládl 768–814) po celém kontinentu, se pod vlivem (občas až nátlakem) katolické církve vztah k sexu rapidně změnil. Biskupové, kardinálové a především potulní kazatelé postupně začali hlásat přísnou mravnost, jež zakazuje pohlavní styk mimo svátost manželskou a i v manželství je povolen výhradně za účelem plození dětí, nikoliv rozkoše! Bylo skutečně těžké nepodlehnout pokušení hříchu.

V souvislosti s přísným hřímáním katolických mravokárců dnes často vnímáme středověk jako dobu přísných mravů, ctnostnou a klečící v bázni před trestem božím. Tuhle představu nám vnutilo především „prudérní“ 19. století, ale v poslední době máme především tendenci zdůrazňovat prohřešky proti tomuto řádu, které byly poměrně časté. Je potřeba si uvědomit dvě věci: za prvé přechod od starých náboženství ke křesťanství trval ve společnosti opravdu hodně dlouho, často několik staletí. To znamená, že se mnoho lidových zvyků, včetně těch sexuálních, udržovalo mezi lidmi hluboko do pozdního středověku.

Za druhé víme velmi dobře, že církevní nařízení se porušovala, protože lidská přirozenost si zkrátka nedala poručit. Porušovali je i sami kněží, jak o tom svědčí mnohé listiny a záznamy soudních procesů, což vedlo k obecnému úpadku církve a nutným reformám. Pro obyčejné lidi pak byla církev pouze „úředníkem“ (řečeno dnešní terminologií) ve vztahu mezi nimi a Bohem. A úředníky jsme přece zvyklí obcházet. Bůh o žádné pohlavní zdrženlivosti nic neříká, takže církevní nařízení je třeba brát s určitou rezervou.

Nicméně bychom neměli zase upadnout do opačné představy, že by snad byly mravy natolik volné jako třeba ve starověku nebo dnes. Církevní nařízení nevázaný sexuální život pranýřovala a tím do značné míry omezovala. Příslušníci náboženských řádů se oddávali službě Bohu a přes jisté prohřešky jednotlivců brali své poslání většinou velmi vážně. Také obyčejní lidé, kteří již naplno přijali křesťanství, si obvykle vážili slibu manželské věrnosti.