Stíhači nad Maltou: Duel pilotů britského a italského královského letectva
Už krátký pohled na mapu Středomoří napovídá, že kontrola Malty představuje nezbytnost pro kohokoli, kdo chce ovládnout celý region. Za druhé světové
války se tak nad ostrovem odehrávaly intenzivní boje mezi letectvy dvou monarchií. Proč se nakonec britský výcvik ukázal jako účinnější než italský?
Pokud se hovoří o vzdušných soubojích nad Maltou, nejčastěji se zmiňují zoufalé boje malého počtu dvouplošníků Gloster Gladiator proti přesile italského letectva, jež kromě dvouplošníků Fiat CR.32 nasazovalo též modernější jednoplošníky Macchi MC.200 Saetta či C.202 Folgore a také bombardéry. Obranu Malty ale vzápětí posílily také nové britské stíhačky, a sice slavné typy Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire. Ani technická převaha by však zřejmě nestačila, pokud by v kokpitech italských strojů seděli lepší piloti. Britové proto museli dokázat, že jsou schopnější než elita Mussoliniho vzdušných sil.
Příprava na další válku
Když začala druhá světová válka, mělo britské stíhací letectvo jen asi tisícovku pilotů, což vzhledem k očekávanému měřítku bojů představovalo počet takřka směšně nízký. Naštěstí pro RAF Fighter Command ale existovalo řešení, na kterém se pracovalo již od roku 1936, tedy od doby, kdy se rozběhly seriózní přípravy impéria na nový globální konflikt.
Počítalo se totiž právě s tím, že Británie bude potřebovat řádově větší množství letců, a proto se na mateřských ostrovech i v zámořských dominiích začala pozvolna budovat infrastruktura, díky níž by se dalo vycvičit až 50 000 pilotů ročně, z toho zhruba polovina přímo na ostrovech. Šlo o projekt komplikovaný a nákladný, v jeho prospěch ale pracoval důležitý fakt, že mladí Britové, Kanaďané, Australané nebo Jihoafričané rozhodně netrpěli nedostatkem zájmu o službu u RAF.
Velkorysý výcvikový program
Britské letectvo stále těžilo ze své slavné pověsti z první světové války, takže v náborových střediscích se takřka vždy hlásil dostatek ambiciózních mladíků, kteří toužili po „křídlech“. První fáze jejich kariéry se odehrávala v ACRC (Air Crew Reception Centre), kde se několik týdnů seznamovali se základy služby v letectvu a získávali první teoretické znalosti o svých budoucích strojích. V původní verzi výcvikového programu potom zamířili k útvaru, jenž se označoval jako ITW (Initial Training Wing) a v němž prodělávali svůj základní pilotní výcvik.
To však bylo proveditelné jen při stovkách pilotů ročně, nikoli pří desetitisících, takže v roce 1941 přibyl mezistupeň nazvaný EFS (Elementary Flying School). Tam adept na pilota poznal dvouplošník de Havilland Tiger Moth, díky němuž získal nejzákladnější dovednosti, a pak přesedlal na jednoplošník Miles Magister, s nímž v kursu nazvaném EFTS (Elementary Flying Training School) své schopnosti zdokonaloval. Následně v rámci stupně SFT (Service Flying Training) usedl do výkonnějších strojů Miles Master či Harvard.
Do stíhačky sami
Tyto letouny už se svými parametry blížily bojovým letadlům, což bylo nezbytné. Většina britských typů stíhaček totiž neměla dvoumístné cvičné verze, a proto nový pilot Jeho Veličenstva musel při svém prvním letu v hurricanu či spitfiru spoléhat jen sám na sebe a své zkušenosti z pomalejších cvičných strojů.
Nehodám se vyhnout nešlo, avšak Britové v rámci EFS, EFTS a SFT dbali na to, aby mladíci za kniplem strávili co nejdelší dobu, takže do stíhaček usedala většina nových letců s nejméně 150 hodinami ve vzduchu a někteří se mohli pochlubit třeba i dvojnásobkem tohoto času. Slabinu však tvořil přístup k výcviku vzdušných soubojů, protože po nástupu nové generace stíhaček se smíšenou či kovovou konstrukcí se začalo říkat, že klasická bojová taktika dřevěných a plátěných dvouplošníků z Velké války již zastarala a obratnost ztratila význam.
Boje s bombardéry
Jednoznačně se preferovala taktika „boom and zoom“, tedy střídání překvapivých útoků z převýšení a opětovného nabírání výšky. To koneckonců souviselo i s očekáváním, že britští stíhači budou vzdorovat zejména nepřátelským bombardérům, kterým bude chybět ochrana, protože stíhačky protivníka nebudou mít dostatečný dolet. Britové tudíž u pilotů hodně sázeli i na schopnost udržovat pevnou formaci, jež zaměří velkou palebnou sílu na rozměrné cíle, a proto nastala velice bizarní situace, kdy piloti během výcviku vůbec nestříleli na pohyblivé vzdušné terče.
TIP: Vyšší šance na přežití: Operační turnusy stíhačů RAF
Výuka střelby byla dosti omezená i kvůli vysokým nákladům. Již bitva o Británii v roce 1940 ukázala zásadní chyby výcviku, takže nová taktika musela vzniknout přímo v boji a poté ji zkušení piloti předávali nováčkům, kteří právě dorazili k prvosledovým jednotkám, kdežto formální obsah výcvikového programu se vyvíjel jen pomalu.
Dokončení: Stíhači nad Maltou: Duel pilotů britského a italského královského letectva (2) (vychází v úterý 13. září)