Stíhací letoun English Electric/BAC Lightning: Britská proudová legenda
Stíhací letoun Lightning představoval první stroj britské konstrukce a výroby zařazený do řadové služby u RAF, který dosahoval bez použití přídavného spalování téměř dvojnásobné rychlosti zvuku
Primárně byl stroj Lightning určen k obraně základen strategických nosičů britských jaderných zbraní (bombardérů Vulcan, Victor, Valiant), ale v případě konfliktu se předpokládalo, že bude provádět hlídkové lety nad Severním mořem a útočit na sovětské bombardéry.
V roce 1958 zahájila firma English Electric stavbu 20 předsériových exemplářů, které nesly bojové jméno Lightning. Jednalo se o pozoruhodně řešené stroje, při jejichž konstrukci se uplatnila řada originálních nápadů. Poháněly je dva motory umístěné v ose trupu nad sebou, což umožňovalo úsporný let na jeden motor, aniž by vznikaly problémy s udržením přímého směru. Neobvyklý tvar měly také nosné plochy – byl to hybrid spojující výhody šípového i trojúhelníkového křídla.
Předsériové letouny posloužily ke zkouškám letových vlastností nového letadla, k otestování zbraní a výcviku pozemního personálu. Poté okamžitě začala výroba první sériové verze označené F.1. Přeškolení pilotů probíhalo neobyčejně hladce, dokonce i při počáteční absenci dvoumístné cvičné verze. Následovala výroba verze F.1A, která dostala nový typ vystřelovací sedačky a pevný nástavec pro doplňování paliva za letu, čímž se vyřešil nedostatečný dolet stroje. První kusy zařadila RAF do výzbroje v prosinci 1960.
Vzlétnout do pěti minut
Vzhledem k tomu, že tankování za letu bylo pro Brity novinkou, vybraní piloti absolvovali stáž u amerického letectva, kde tuto techniku trénovali na letounech F-100C. Její zvládnutí pak demonstrovali v roce 1962 přeletem z Velké Británie na kyperskou základnu Akrotiri. Ochrana vzdušného prostoru nad Kyprem a Maltou patřila ke standardním úkolům perutí vyzbrojených stroji Lightning. Další sériovou verzí se stala F.2 vybavená výkonnějšími motory. Disponovaly jí dvě perutě RAF britských okupačních sil v Německu a obě byly zařazeny do hotovostního systému protivzdušné obrany, což znamenalo, že dva stroje musely vzlétnout do pěti minut.
Následovala verze F.3, u které absentovaly kanóny a výzbroj tvořily řízené střely Red Top. Vrchol vývojové řady představovala varianta F.6, která dostala zpět kanónovou výzbroj a byla vybavena přídavnými nádržemi nad křídly, což opět zvýšilo dolet. Nonstop přelety z Anglie do Singapuru se tak staly téměř rutinou. Jedinými dvěma zahraničními uživateli typu Lightning se staly Saúdská Arábie a Kuvajt.
BAC Lightning F.6
- Délka: 16,84 m
- Rozpětí: 10,62 m
- Vzletová hmotnost: 20,72 t
- Max. rychlost: 2 415 km/h (1,97 Ma)
- Dostup: 16 460 m
- Dolet: 2 040 km
- Pohonná jednotka: 2× Rolls-Royce Avon Mk.301R
- Výzbroj: 2× 30mm kanón ADEN, 2× střely de Havilland Firestreak nebo 2× Hawker Siddeley Red Top
- Osádka: 1 muž
V prosinci 1965 se velení saúdskoarabského letectva rozhodlo posílit svou protivzdušnou obranu v reakci na časté narušování vzdušného prostoru (a občasného bombardování pohraničních osad a měst) egyptskými letouny účastnícími se na straně republikánů občanské války v Jemenu. Výrobce obdržel objednávku na 34 jednomístných a šest dvoumístných strojů Lightning verzí F.53, resp. T.55, které začal dodávat v prosinci 1969.
Kuvajt objednal v prosinci 1966 celkem 12 jednomístných F.53K a dva dvoumístné T.55K, jež odcházely do země určení od prosince 1968. V době irácké invaze do Kuvajtu (1990) nebyly tyto stroje již operačně využívány a většinu z nich zničili Iráčané během útoku na kuvajtské mezinárodní letiště. Saúdskoarabské lightningy se po vyřazení ze služby vrátily v roce 1966 k výrobci, který je neúspěšně nabízel k dalšímu prodeji do Rakouska a Nigérie. Britská RAF vyřadila lightningy v roce 1988.
