Stíhací eso James E. Johnson: Britský postrach německých fockewulfů (2)

Královské letectvo vyšlo v srpnu 1942 z bitvy u Dieppe jednoznačně jako poražené. Přišlo o 59 spitfirů a dalších 31 jich utržilo poškození. Těžké ztráty lze přičíst nejen kvalitám Fw 190 A a jejich pilotů, ale i uplatněné taktice. Britské stíhačky měly hlavní úkol krýt pozemní jednotky, proto se nad bojištěm objevovaly v malých výškách. Tam se pak stávaly snadnou kořistí německých stíhačů útočících z převýšení. Boje u Kanálu byly velmi kruté a také Johnsonova peruť ztrácela v soubojích jednoho letce za druhým.

Předchozí část: Postrach německých fockewulfů: Stíhací eso James E. Johnson (1)

Na jeden drastický zážitek vzpomínal ještě po letech. Po útoku německých Fw 190 se poškozený stroj s britským letcem řítil k zemi a Johnson čekal, že se pilot pokusí ke zkáze odsouzený spitfire opustit na padáku: „Namísto toho, aby těch několik sekund, které mu zbývaly, využil k výskoku, muž uvnitř najednou zpanikařil a začal řvát do rádia. Něco takového jsem ještě nezažil a pár šokujících momentů jsme tomu strašlivému křiku naslouchali. Ječel, že jsme parta špinavých bastardů a že je to naše chyba, že teď hoří.“ 

Velitelem wingu

Johnson rychle stoupal po kariérním žebříčku a v březnu 1943 se stal velitelem stíhacího křídla v Kenley, složeného z kanadských perutí. Tehdy také využil své velitelské pravomoci a na svých osobních strojích začal používat kódová písmena JE – J podle iniciál svého jména. Jeho jednotka létala na vynikajících Spitfirech Mk.IX a zaznamenala ohromné úspěchy. První vítězství v nové funkci vybojoval 3. dubna, kdy k zemi poslal Focke-Wulf Fw 190. Za květen sestřelil další čtyři. V červnu pak zlikvidoval dokonce šest německých stíhaček.

V září ukončil svůj operační turnus, během kterého se vypracoval z řadového pilota na velitele celého křídla. Patřil mezi skvělé taktiky a výborně zvládal i velení velkých formací. V březnu 1944 zahájil svůj druhý turnus, opět jako velitel 144. křídla složeného z Kanaďanů, u kterých si získal velký respekt. Dne 25. dubna sestřelil dva Fw 190 a měl na účtě už 30 vzdušných vítězství. V červnu se zapojil do bojů nad Normandií a jeho křídlo se také jako vůbec první přesunulo na kontinent.

Úspěchy ve Francii

Podplukovník Johnson na 6. červen vzpomínal: „Vzbudili nás dlouho před úsvitem a já po snídani vzal své tři perutě přes Kanál. Letěli jsme nad šedou zčeřenou hladinou a pak hlídkovali nad linií pláží. Zavolal jsem velitele, který hlídkoval před námi, zda viděl nepřátelské stíhačky. Odpověděl, že ne. Já pak letěl přes Kanál ještě třikrát, ale nikde po Luftwaffe ani nejmenší známka.“

V dalších dnech však začala intenzita bojů stoupat. Johnson sestřelil svůj první Fw 190 nad Normandií 16. června. Do konce měsíce dostal ještě čtyři německé letouny. Dne 5. července poslal k zemi dva Fw 190 od skupiny I./JG 11. Sestřel druhého později popsal: „Točil jsem za ním tak prudce, až se mi zatmělo před očima. Nemohl jsem ani pořádně zamířit, a tak jsem nepřátelský stroj jen postříkal dlouhou nepřetržitou dávkou. Moje granáty ale zasáhly. Protivníkův letoun začal hořet a pak přešel do smrtelného pádu.“ Johnson tak získal 37. sestřel.

V čele svého útvaru podporoval postup pozemních vojsk Francií a v září se zapojil do bojů při výsadku u Arnhemu. Zde také 27. září sestřelil Messerschmitt Bf 109. Šlo o jeho 41. a poslední vzdušné vítězství. On sám ve vzdušném boji nebyl nikdy sestřelen a jen jedinkrát za celu válku nepřátelský stíhač zasáhl jeho letoun. 

Odchod do civilu

Na jaře 1945 začalo příležitostí ke vzdušným bojům ubývat a bylo jasné, že Luftwaffe mele z posledního. Johnson tehdy velel 127. stíhacímu křídlu a létal na novém Spitfiru Mk.XIV, žádné vzdušné vítězství však za jeho řízením již nezískal. Do německé kapitulace odlétal 516 bojových letů, během kterých 34 letadel sestřelil samostatně a dalších sedm ve spoluúčasti s dalšími piloty. Ve všech případech se jednalo o nepřátelské stíhačky.

V RAF zůstal Johnson ještě dlouho po válce a byl i na stáži u amerického letectva během konfliktu v Koreji. Podle nepotvrzených informací zde dokonce během roku 1950 odlétal několik bojových misí na proudovém F-80 Shooting Star.

TIP: Hans-Joachim Marseille: Hitlerova obávaná hvězda Afriky

V roce 1956 vyšly jeho válečné paměti nazvané Wing Leader. Když si je přečetl jeho bývalý velitel Douglas Bader, napsal mu se značnou dávkou anglického humoru: „Navzdory tomu, co tam píšeš o mně, je to nádherná kniha. Netušil jsem ale, že umíš i číst a psát.“ Začátkem 60. let se dočkal povýšení na leteckého vicemaršála a do civilu odešel roku 1965. Po celý zbytek života se věnoval střelbě, rybaření a lovu. Zemřel na rakovinu 30. ledna 2001 ve věku 85 let.