Stateční synové Indočíny (2): Vietnamské koloniální jednotky za světové války

Francouzský generální štáb vnímal vojáky z Indočíny primárně jako zdroj pracovní síly, takže většina tamních střelců nastoupila k pracovní službě nebo pomocným činnostem. Mnozí z nich byli nasazení na nebezpečnou a těžkou práci v muničních továrnách. Francouzští dělníci si nových kolegů cenili za jejich pracovní nasazení, ale během stávek za lepší pracovní podmínky se s nimi často dostávali do konfliktů. Vietnamci se totiž často odmítali těchto akcí zúčastnit a pracovali dál. Navzdory tomu, že primární účel indočínských jednotek nebyla účast v boji, zavedly pracovní povinnosti některé prapory na frontu. Pomocné práce, které tam vykonávaly, se často týkaly logistiky, opravy komunikací a zákopů či strážní služby. Jen v roce 1917 působilo v rámci automobilové služby asi 5 000 mužů z Indočíny.

Předchozí část: Stateční synové Indočíny (1): Vietnamské koloniální jednotky za světové války

S puškou i lopatou

Nasazení na frontě, konkrétně na řece Sommě, se dočkal 16. prapor. Vojáci tam sice plnili logistické úkoly, ale jejich pozice se často stávaly terčem německého dělostřelectva. Skutečné bojové úkoly plnil 7. prapor, který po výcviku v roce 1917 putoval do zákopů u Aisne v severní Francii, kde zkřížil své zbraně s Němci. Později se jednotka přesunula do oblasti Vogéz a úspěšně hájila nové pozice před nepřátelskými útoky. Velení po velkých ztrátách stáhlo Vietnamce z fronty do Lorraine, kde zůstali až do konce války. Boji u Aisne prošel též 21. prapor zformovaný v roce 1916 z vietnamských dobrovolníků, kteří se již nacházeli ve Francii. Ze zákopů však byla jednotka stažena k opravování silnic a obsluze letiště, než se vrátila zpět na frontu do oblasti Remeše, kde dočkala konce konfliktu. Další indočínské útvary působily v okolí Verdunu, přímých bojů se ale nezúčastnily.

V sudu střelného prachu

V návaznosti na vývoj bojů na Balkáně se dohodové jednotky roku 1915 vylodily v Soluni. Tento krok si následně vyžádal další lidské zdroje, které Francie nemohla uvolnit ze své metropolitní armády. Proto také na tomto bojišti došlo k rozsáhlému nasazení jednotek z kolonií. Jako první do oblasti přijel 1. prapor Indočínských střelců, který sem dorazil přes Madagaskar společně se Senegalci. Jednotka zpočátku vykonávala strážní službu, přičemž první ztráty utrpěla kvůli nepřátelskému ostřelování zásobovacích linií. Prapor se nakonec přesunul na frontu do Albánie do oblasti okolo Ochridského jezera, kde se zapojil do dohodové ofenzivy.

Vojáci na tomto úseku fronty setrvali do konce října 1917 a následně byli odveleni k opravám místních silnic v zázemí. Do bojů opět zasáhli v červenci 1918, kdy plnili průzkumné úkoly u rakousko-uherských pozic. Po selhání probíhající dohodové operace a následném protiútoku se praporu podařilo odrážet nejen bulharské a rakousko-uherské pokusy o prolomení fronty. Do bojů na Balkáně také zasáhl 10. prapor zformovaný v Tonkinu, který se stal součástí neúspěšné kampaně dobýt Konstantinopol v říjnu 1916. Tato ofenziva nicméně není dobře zdokumentována, tudíž není jasná ani operační historie praporu.

Na dalších frontách

Mimo západní frontu a Balkán sloužila řada indočínských jednotek také ve své domovině, kde se podílela na potlačení několika povstání. V roce 1916 vypukla v Kambodži dělnická revolta jako důsledek enormního válečného zatížení, ale místní síly nakonec dokázaly rebely porazit. Stejně tak se indočínské prapory zapojily do bojů během povstání Thái Nguyên na přelomu let 1917–1918 v severním Vietnamu. Jednalo se o první velkou revoltu proti Francouzům od konce 19. století. Vietnamská historiografie o něm často mluví jako o největším a nejničivějším povstání do obdobné vzpoury ve 30. letech.

Vietnamští vojáci působili po rozpadu osmanské říše taktéž v Sýrii, kde vykonávali zejména pomocné úkoly. Proti tomuto nasazení se však začala zvedat opozice ze strany vietnamských nacionalistů v čele s Ho Či Minem, který jej napadal na stránkách novin francouzské socialistické strany. Kritika dalšího nasazení se týkala hlavně prostředí metropolitní Francie; o případném odporu přímo v Indočíně nejsou zprávy. Ještě během války byl jeden z praporů nasazen jako součást francouzské posádky v Šanghaji, další jednotky se účastnily dohodové intervence v Rusku, konkrétně na Sibiři.

Návrat a demobilizace

Po skončení války zůstávala velká část vojáků a dělníků z Indočíny v Evropě. Zejména s demobilizací a repatriací pracovních sil se, na rozdíl od vojenských svazů, nikterak (s ohledem na zamýšlenou poválečnou obnovu) nespěchalo. Kvůli tomu bylo přibližně 2 000 vojáků ještě v roce 1920 roztroušeno v Německu, na Balkáně, Maroku a na Blízkém východě. Poslední fáze propouštění do civilu nastala až v prosinci 1920. To ovšem neznamenalo, že se muži museli vrátit zpátky do svého domova. Mnoho bývalých vojáků a dělníků setrvalo ve Francii kvůli práci, následnému studiu, nebo se tam oženili.

TIP: Jak začala vietnamská válka? Odstartoval ji incident v Tonkinském zálivu

Navzdory své odvaze a bojovému nasazení si vojáci po návratu do Indočíny prošli hlubokým zklamáním. Řada veteránů obdržela vysoké válečné řády a vyznamenání a očekávala naplnění slibů zlepšení života i postavení, které jim dala náborová propaganda. Nic z toho ale nenastalo. Další vojenskou kariéru znemožnilo rozpuštění jednotek a postup v rámci místní správy narážel na rozsáhlou diskriminaci. Přijetí ze strany vietnamské společnosti také stále více naráželo na překážky kvůli vzrůstajícím antikoloniálním a nacionalistickým tendencím. Proto není překvapením, že se řada válečných veteránů později zapojila do protifrancouzských povstání. Mnozí z nich se pak stali členy hnutí odporu po druhé světové válce nebo přímo spolupracovali s Ho Či Minem.