Stateční synové Indočíny (1): Vietnamské koloniální jednotky za světové války

Už před první světovou válkou se objevila myšlenka nasazení koloniálních sil při obraně Francie v případě velkého konfliktu. Pokles porodnosti v první dekádě 20. století vedl některé vysoké důstojníky k úvahám, jak se takovouto demografickou krizí v případě války vypořádat. V roce 1910 publikoval plukovník Charles Mangin esej s názvem La Force noire (Černá síla), v níž se zamýšlel nad využitím vojáků z kolonií v Africe. Na tuto práci pak navázal generál Théophile Pennequin s obdobným plánem nazvaným La Force Jaune (Žlutá síla). Autor díky svým zkušenostem z oblasti jihovýchodní Asie poukazoval na možnost nasazení oddílů z asijských teritorií, zejména z Indočíny. První světová válka a neblahý vývoj na západní frontě donutily francouzské velení tyto plány uvést do praxe. Podobně jako jiné kolonie se Indočína měla stát bohatým zdrojem nerostných surovin a lidské síly, která by byla využita buď přímo v boji, nebo k manuální práci.

Pod nadvládou Paříže

Indočínu tvořilo v době francouzské nadvlády (1887–1954) několik menších států. Jednalo se o čtyři protektoráty (Tonkin, Annam, Kambodža a Laos), k nimž patřila ještě přímá francouzská kolonie Kočinčína. Koloniální úřady přistupovaly od počátku k otázce náboru místního obyvatelstva velice váhavě a místy až s nechutí. Kromě nedůvěry v jeho loajalitu hrály hlavní roli také kulturní a rasové předsudky a v neposlední řadě absence jakéhokoliv plánu na zapojení indočínských etnik do vojenské služby. Tamní jednotky se tak neustále formovaly, jen aby byly vzápětí zase rozpuštěny.

Za zmínku stojí několik praporů či pluků vzniklých na přelomu 19. a 20. století, které existovaly delší dobu – jednalo se například o Annamské, Tonkinské nebo Čínské střelce (Tirailleurs Annamites, Tonkinois, Chinois). Přestože jejich bojové nasazení demonstrovalo vysoké kvality a odhodlání těchto jednotek, tamní vojáci se často potýkali s diskriminací a přezíravostí francouzských důstojníků. Na druhou stranu existují rovněž doklady o pozitivním nazírání. Řada britských veteránů Cizinecké legie oceňovala kvality Vietnamců a Kambodžanů. Někteří je dokonce považovali za srovnatelné s elitními jednotkami nepálských Ghurků.

Tirailleurs indochinois

Vypuknutí první světové války se Indočíny dotklo zejména na hospodářské úrovni. Francie potřebovala navýšit zásobování potravinami a tuto zátěž přenesla na své zámořské državy. Vývoj bojů rovněž přinutil Paříž přijmout myšlenku nasazení koloniální armády na západní frontě. Vzhledem k panující vysoké nedůvěře vůči vojákům asijského původu ale vláda rozhodla využít tyto lidské zdroje k práci, zatímco do zákopů zamířil pouze malý zlomek mužstva. Dle oficiálních dat prošlo nasazením na frontě či v zázemí celkem 92 311 mužů z Indočíny, z čehož pouze 4 800 putovalo přímo do zákopů. Dalších 24 212 bylo umístěno v 15 doplňovacích praporech vykonávajících také pomocné funkce. Do pracovního nasazení se zapojilo celkem 48 981 dělníků a dalších přibližně 9 000 mužů působilo v pomocných rolích v rámci zdravotní služby.

Indočínské úřady zahájily v roce 1915 rozsáhlou náborovou kampaň za pomoci nástrojů moderní propagandy. Součástí byla pojízdná kina, divadelní představení a ohromné množství letáků a plakátů. Kromě náboru samotného šlo také o to vyvolat vlnu patriotismu vůči Francii nebo minimálně k místním spolupracujícím vládám. Kampaň případným zájemcům nabízela zlepšení ekonomické a společenské situace po návratu z války. Propagandisté slibovali také konec rasové diskriminace. Do celé akce se zapojil také císařský dvůr v Hué, který de iure vládl ve francouzském protektorátu Annam. Podpora spočívala v nabídce finanční odměny ve výši 200 fraků pro ty, kteří se zapíší do služby a projdou testy fyzické způsobilosti. Navzdory deklarované dobrovolnosti odvodů jsou známy i případy využití různých forem nátlaku nebo donucení.

Cesta na bojiště

Zformované prapory Indočínských střelců a skupiny dělníků opouštěly Indočínu skrze vietnamské přístavy Haiphong, Danang nebo Saigon. Francouzská správa se snažila striktně dodržovat regionální rozdělení kolonie a odvedené muže z různých částí země mezi sebou nemíchat. To se následně odrazilo také ve výběru místa odjezdu. Vojáky čekala minimálně šestitýdenní cesta, při níž na lodích panovaly velice nepříznivé podmínky. Indočínské jednotky tak často utrpěly první ztráty již po cestě.

Například 13. prapor vytvořený v Tonkinu odplul z Haiphongu v březnu 1916, ale loď se záhy vrátila a muži museli do karantény v Saigonu, protože na palubě ihned po vyplutí propukla cholera. Kvůli velkému vedru, špatné stravě a nedostatečným hygienickým podmínkám během cesty do Francie zemřelo 129 mužů. Špatné podmínky během cesty a velké rozdíly v kvalitě ubytování a potravy vedly dle oficiálních zdrojů k hluboké demoralizaci. Svůj podíl měla také diskriminace ze strany důstojníků nebo dalších francouzských vojáků.

Dokončení: Stateční synové Indočíny (2): Vietnamské koloniální jednotky za světové války

Většina transportů směřovala skrze Suezský průplav do Marseille, přičemž velká část indočínských praporů dorazila do Francie ještě během roku 1916. Muži určení pro bojové akce následně putovali do tábora ve Fréjus. Po krátkém výcviku, který se většinou týkal řízení automobilů, obsluhy další techniky a telefonů byli odesláni k plnění svých povinností. Některé prapory či jejich části putovaly na Balkán nebo na Blízký východ.