Staré město Lucemburk: Nedobytný Gibraltar severu
Lucemburk kdysi patřil k nejlépe opevněným a největším městům starého kontinentu a postupně přešel do rukou hned několika evropských mocností. Ačkoliv většina masivních hradeb musela na sklonku 19. století k zemi, zůstala na místě řada unikátních připomínek historie
Lucemburk se rozkládá na soutoku řek Alzette a Pétrusse, na skalnatém výběžku, který zčásti tvoří přirozené opevnění – stačilo jej tudíž dobudovat z druhé, západní strany. Od 16. století až do roku 1867, kdy byla značná část hradeb stržena, šlo tedy o jedno z největších opevněných sídel Evropy.
Střídání stráží
Ještě v polovině 10. století přitom v místě stál pouze malý hrad vystavěný na nepřístupné skále. O dvě stě let později už se v blízkosti pevnosti nacházela osada chráněná kamennou hradbou, která se v průběhu 14. a 15. století dál rozšířila.
V roce 1443 dobyla město burgundská vojska Filipa Dobrého, načež přešlo do rukou španělských Habsburků a hrad se proměnil v masivní, výborně zabezpečenou pevnost. Když si koncem 17. století Lucemburk podmanili Francouzi, dal Ludvík XIV. opevnění ještě rozšířit a posílit. Na jeho práci pak v 18. století navázali rakouští Habsburkové, když se sídla zmocnili a učinili z něj „Gibraltar severu“.
Město ve městě
Roku 1867 však nechali místní většinu opevnění zbourat v návaznosti na Londýnskou smlouvu, podle níž mělo město opět získat nezávislost výměnou za to, že se vzdá své pevnosti. Mnohé prvky – jako brány, bašty či kasematy – reprezentující jednotlivé panovnické éry ovšem přetrvaly. Podařilo se rovněž zachovat původní rozložení ulic i mnoha veřejných budov, takže máme jedinečný doklad vývoje tamní architektury počínaje 10. stoletím.
TIP: Pevnost Krak des Chevaliers: Mohutný strážce svatého řádu
Ve čtvrtích uvnitř opevnění a na úpatí hradeb žili obyčejní lidé a věnovali se především řemeslům. V tzv. horním městě si zase stavěly sídla aristokratické rodiny a útočiště tam nacházely i hlavní náboženské komunity, jež chtěly být blíž oficiálním institucím a správě.
