Stalinovi korunní princové (5): Ivan Stěpanovič Koněv vs. Georgij Konstantinovič Žukov

Při plánování úderu na Berlín věděl Georgij Konstantinovič Žukov, že jeho 1. běloruský front má lepší výchozí postavení. Stál na Odře jen 80 km východně od města a na jejím západním břehu ovládal rozsáhlé předmostí. Maršál založil svůj plán na palebné přípravě 11 000 děl, po níž měl následovat noční útok. Sověti by na nepřátelské pozice zaměřili 140 světlometů, jež by obránce v kritické chvíli oslnily. Hlavní úder chtěl Žukov svěřit čtyřem polním a dvěma tankovým armádám o síle 750 000 mužů.

Svazky Ivana Stěpanoviče Koněva stály na východním břehu Nisy a k Berlínu jim zbývalo 120 km. První ukrajinský front by se musel probojovat o třetinu delší cestou, na které jej čekalo několik vodních toků, zato slabší obrana. Koněv musel spoléhat na mobilitu a do plánu začlenil dělostřeleckou přípravu ze 7 500 hlavní. Za svítání si hodlal vynutit přechod řeky v kouřové cloně a nasadit pět polních i dvě tankové armády o síle 500 000 vojáků. Obrněné svazky se měly soustředit na pravém křídle, prolomit obranu a obrátit se k severozápadu na Berlín.

Německá metropole

Hlavní útok Žukovova 1. běloruského frontu byl zahájen 16. dubna a po pěti dnech rychlého postupu se zpomalil u Seelowských výšin, což hrálo Koněvovi do karet. Druhý směr ofenzivy pod jeho taktovkou začal dále na jihovýchod, do 18. dubna prolomil pozice 4. tankové armády a dosáhl Sprévy. Tempo postupu udělalo na Stalina takový dojem, že povolil Koněvovi stočit vojska na Berlín. Zatímco Žukov zuřil, 1. ukrajinský front zahájil obkličovací manévr.

Diktátor si mohl mnout ruce – jeho plán vycházel dokonale a do 24. dubna se čelní Žukovovy jednotky dostaly na berlínská předměstí. Současně se od jihu Koněvovy oddíly přiblížily k letišti Tempelhof a překročily Teltovský kanál. Obklíčení hlavního města se uzavřelo. Byť značnou část Berlína obsadili Koněvovi vojáci, závod nakonec vyhrál Žukov – právě jeho muži vyvěsili rudou vlajku nad rozstříleným Reichstagem. 

Vedle jedné zdi

Bez ohledu na reálné zásluhy si Stalin hodlal aureolu vítěze přivlastnit sám. Jakmile zavládl mír, eliminoval moc někdejších polních velitelů. Z dobyvatelů Berlína se jako první v nemilosti ocitl Žukov, a to pro svou všeobecnou oblibu. Žárlivý diktátor jej na jaře 1946 sesadil z funkce vrchního velitele pozemních vojsk a přidělil mu podřadnou pozici šéfa Oděského vojenského okruhu.

Žukovův post neobsadil nikdo jiný než Koněv, jenže i on se roku 1951 ocitl v ústraní coby velitel Přikarpatského vojenského okruhu. Po Stalinově smrti byl Žukov jmenován náměstkem ministra obrany a podílel se na formování nukleární politiky SSSR. Na jaře 1957 se stal i členem Ústředního výboru KSSS, jenže brzo poté ho Nikita Chruščov odvolal. Teprve po Chruščovově pádu roku 1964 se maršál vrátil na veřejnou scénu, ale jen nakrátko. Zbytek života strávil v ústraní s pocitem, že jeho zásluhy nebyly náležitě oceněny, a roku 1974 byl pohřben na Rudém náměstí.

Sousedé i po smrti

Koněv v polovině 50. let stanul v čele spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy. Na podzim 1956 sovětská armáda pod jeho taktovkou utopila v krvi maďarské povstání, začátkem 60. let velel jednotkám SSSR rozmístěným ve východním Berlíně.

TIP: Návrat Stalinova kultu: Plíživá rehabilitace sovětského diktátora

Roku 1963 odešel do výslužby, nicméně ještě na jaře 1968 zavítal do Československa a ve světle následné okupace se objevily dohady, že tam měl získat zpravodajské informace. Tyto teorie se nepotvrdily. Maršál v poklidu dožil v Sovětském svazu, zemřel roku 1973 a je pochován nedaleko Žukovova hrobu u Kremelské zdi. Osud tak Stalinovy maršály neodloučil ani po smrti.