Stalinovi korunní princové (3): Ivan Stěpanovič Koněv vs. Georgij Konstantinovič Žukov
Ačkoliv v Rudé armádě vyrostly desítky vojevůdců s nejvyšší šarží, symboly vítězství nad nacistickým Německem se stali Georgij Žukov a Ivan Koněv. Které činy právě tyto dva muže vynesly na výsluní a jak se vypořádávali se vzájemnou rivalitou?
Po angažmá u Leningradu měl Georgij Žukov podruhé zazářit přímo v metropoli. Tu hájil jednak jeho Západní front, jednak Koněvovy svazky. Vítěz od Chalchyn-golu si uvědomil, že na Sibiři zahálejí desítky divizí, které vyčkávají na případný japonský útok. Císařské ofenzivě však nic nenasvědčovalo – výprask z roku 1939 nepřítele zjevně odstrašil. Žukov tedy vsadil vše na jednu kartu a nařídil těmito vojáky posílit linie před metropolí. Sovětům hrála do karet i tuhá zima, která Wehrmacht zdržela, a Žukov získal čas na přípravu protiúderu. Chtěl nejprve shromáždit dostatek záloh, jenže Stalin trval na masivním frontálním útoku.
Předchozí části
Úspěch pod Moskvou
Začátkem prosince 1941 udeřila Rudá armáda silou 88 střeleckých a 15 jízdních divizí i 1 500 obrněnců. Navzdory počátečním úspěchům se postup záhy zpomalil a nakonec zastavil. Němcům se podařilo stabilizovat frontu na nové linii, k jejímuž prolomení neměl Žukov prostředky. Hlavní úkol přesto splnil – Moskva byla zachráněna. Zásluhy na ubránění metropole měl též Koněv, byť někteří historikové oba velitele za tyto boje kritizují. Většinou totiž jen pasivně přejímali rozkazy Stavky, aniž se snažili o jejich korekci, což vedlo ke zbytečným ztrátám.
Podobným omylům se Koněv s Žukovem nevyhnuli ani v roce 1942, kdy se Rudá armáda opakovaně pokoušela převzít iniciativu. Zejména Žukov v této fázi války projevil málo snah o manévrové operace a hnal vojáky do frontálních útoků za každou cenu. Nejvíce krvácely divize nasazené v letních měsících u Rževa a jeden ruský historik popsal Žukovovo počínání výmluvně: „Šlo mu jen o vítězství a neváhal obětovat obrovské počty mužů, aby jej dosáhl.“
U Stalinova města
Na podzim 1942 se schylovalo k bitvě, která měla znamenat přelom na východní frontě. Ke Stalingradu se blížila německá 6. armáda a „zachránce měst“ Žukov obdržel nový úkol. Západní front předal Koněvovi a pustil se do řízení defenzivy. Coby jediný náměstek vrchního velitele měl značné pravomoci, takže koordinoval šest armád čítajících milion mužů. Přesto zářijové pokusy o ohrožení levého křídla 6. armády selhaly.
Nakonec se Sovětům podařilo Stalingrad koncem listopadu obklíčit a dostat nepřítele do kleští. Žukov využil zálohy k utažení smyčky a začal shromažďovat další síly k hlavnímu úderu. Mezitím nechal své muže podnikat menší výpady proti stále unavenějšímu nepříteli. I kvůli neschopnosti Berlína zásobovat odříznuté svazky se polní maršál Friedrich Paulus 31. ledna 1943 vzdal. Rudá armáda dosáhla slavného vítězství, byť za cenu zhruba milionu mrtvých.
Krvavá cena
U Stalingradu Žukov zase jednou neváhal ukázat svou tvrdost – tisíce rudoarmějců skončily před popravčí četou za zbabělost a velitelé mnohdy vedli vojáky do útoku s tím, že v případě ústupu budou postříleni. Postupoval dle pokynu, aby Rudá armáda uhájila město nesoucí Stalinovo jméno za jakoukoliv cenu. Ta nakonec zaplacená se Moskvě jevila přijatelně a Stalingrad se stal Žukovovým největším úspěchem.
TIP: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942
Ani tentokrát však není jeho přínos tak jednoznačný, jak komunistická historiografie líčila. Ve skutečnosti tříštil pozornost mezi Stalingrad a přípravy operace Mars (druhá rževsko-syčevská ofenziva z konce roku 1942), do níž se zapojili také Koněvovi vojáci. Rudá armáda při ní dosáhla jen mizivých úspěchů a za cenu 70 000 padlých poutala německé svazky, které by jinak zamířily ke Stalingradu.
Pokračování v úterý 7. září
