Stalinovi korunní princové (2): Ivan Stěpanovič Koněv vs. Georgij Konstantinovič Žukov
Ačkoliv v Rudé armádě vyrostly desítky vojevůdců s nejvyšší šarží, symboly vítězství nad nacistickým Německem se stali Georgij Žukov a Ivan Koněv. Které činy právě tyto dva muže vynesly na výsluní a jak se vypořádávali se vzájemnou rivalitou?
Vedle prostého původu a angažmá v občanské válce spojovala všechny úspěšné sovětské maršály ještě jedna věc – podařilo se jim přežít paranoidní běsnění nejvyššího velitele z konce 30. let. Žukovovi se to podařilo jen taktak, protože si hrubým chováním nadělal spoustu nepřátel, kteří se nyní chtěli mstít.
Předchozí část: Stalinovi korunní princové (1): Ivan Stěpanovič Koněv vs. Georgij Konstantinovič Žukov
Skrze stalinské čistky
Svou pozici obhájil ze dvou důvodů. Jednak argumentoval tím, že náročnost vůči podřízeným vede k úspěchu, jednak dlel v inkriminované době mimo centrální Rusko. Sloužil totiž na Dálném východě coby velitel 1. sovětsko-mongolské armádní skupiny, která čelila tlaku japonské Kuantungské armády. Koněv stalinské čistky přežil díky stykům z minulosti – kromě Vorošilova se opíral o podporu ideologa Andreje Ždanova. Právě v této době se oba budoucí maršálové poprvé setkali, ovšem přátelství mezi nimi rozhodně nevzniklo.
Rostoucí napětí na sovětsko-japonské hranici v Mandžusku navíc dalo záhy vyniknout Žukovovým schopnostem. Když císařská vojska v létě 1939 zaútočila u řeky Chalchyn, nařídil dvěma tankovým brigádám udeřit do boků nepřítele. Obrněnce podporované pěchotou a motorizovanou artilerií obsadily nepřátelský týl, Japonci utrpěli drtivou porážku a na Žukovově hrudi se zaskvěla Zlatá hvězda hrdiny SSSR. Roku 1940 byl povýšen na generála a vítězství zapůsobilo na Stalina natolik, že jej napřesrok jmenoval náčelníkem generálního štábu i zástupcem lidového komisaře obrany.
Koněv se roku 1939 dočkal povýšení do hodnosti armádního velitele 2. stupně a zařadil se tak mezi patnáct nejvyšších pohlavárů Rudé armády. Doufal v další brzký postup, jenže Žukovovy úspěchy jej takříkajíc odstavily na druhou kolej a zklamaný Koněv se nezúčastnil invaze do Polska, okupace Pobaltí ani útoku na Finsko.
Německý útok
Přes prominentní postavení nezažíval ani Žukov šťastné období a potýkal se s nedostatkem prostředků i zkušených důstojníků. Neexistovala obranná doktrína a nikdo se nezabýval strategií protiútoku, protože všichni zastánci takových operací skončili na popravišti. Pouze Semjon Timošenko spolupracoval s Žukovem na plánu opatření pro případ německého útoku. Oba varovali Stalina před rizikem invaze – jenže diktátor odmítal jakékoliv kroky, které by mohly Hitlera přimět k vypovězení smlouvy o neútočení.
Když Wehrmacht 22. června 1941 zahájil operaci Barbarossa, odeslal Stalin Žukova k Jihozápadnímu frontu, kde generál zorganizoval první protiútok na skupinu armád Jih. Na krizovém zasedání nejvyššího velení 29. července 1941 navrhl stáhnout vojska z Kyjeva, což by umožnilo stabilizovat frontovou linii. Rozzuřený Stalin odmítl a okamžitě přijal Žukovovu rezignaci na funkci náčelníka generálního štábu. Obratem jej pak jmenoval velitelem Záložního frontu, se kterým Žukov v srpnu a září uskutečnil (za obrovských ztrát) další protiofenzivu, jež do sovětských rukou dočasně vrátila město Jelňa.
Diktátorův vztek
Koněv zastával v době německého vpádu funkci velitele záložní 19. armády. S tou v Bělorusku dosáhl jistých úspěchů, jež ho v září 1941 vynesly do čela Západního frontu. Hájil linii u Vjazmy, kterou však soustředěný tankový úder prolomil, a do zajetí padly statisíce rudoarmějců. Rozzuřený Stalin obvinil Koněva z „otevření fronty nepříteli“ a novým šéfem Západního frontu ustanovil Žukova, jemuž nařídil, aby svého předchůdce odeslal do Moskvy.
Pokračování: Stalinovi korunní princové (3): Ivan Stěpanovič Koněv vs. Georgij Konstantinovič Žukov
Žukov věděl, že taková cesta by skončila před popravčí četou. Naštěstí se mu podařilo přesvědčit diktátora, aby „provinilce“ ponechal na štábu frontu. Zachránil mu tak život, nicméně o jeho schopnostech si nedělal iluze: „Vrchní velitel chtěl nechat Koněva předat soudu za porážku, kterou mu nepřítel způsobil. Pouze moje zprostředkování ho zachránilo. Je třeba říci, že až do bitvy u Kurska velel Koněv vojskům špatně a Státní výbor jej několikrát zbavil velení frontu.“ Krátce poté byl Koněv jmenován velitelem Kalininského frontu.
