Srí Lanka: Mezi Buddhou a opicemi

Po únavné cestě z hor, nejdřív vlakem a pak autobusem, jsme dorazili do Dambully, abychom započali pouť po Kulturním trojúhelníku v jeskynních chrámech, jimiž je městečko proslulé. Výstup k jeskyním začíná u Zlatého chrámu postaveného až po roce 2000. Působí spíš jako zábavní park než buddhistický chrám, a to i přes obrovskou zlatou sochu Buddhy, o níž místní tvrdí, že je největší na světě. Kolem ní je umělá skála, umělé sochy mnichů a lvů, jen různobarevné květy jsou skutečné. Dovnitř muzea v chrámu se vchází obrovskými otevřenými ústy podivného zvířete. Nás ale zajímají jeskyně, jež byly obývané již v pravěku.

Cesta k nim vede strmými schody na vrcholek skály. Na každém kroku prodejci nabízí levná trička s nápisem Srí Lanka nebo obrázkem slona, také měsíční kameny a nakrájené čerstvé mango, jež si ale ve městě koupíte o polovinu levněji. Mladík s dredy až k zemi láká k otevření zázračné buddhistické knížky. Jestli turistický hlavolam otevřete, můžete si jej  koupit. Nebo si chcete nechat vyvěštit z ruky? Srílančané jsou v skutku vynalézaví, jelikož se musí nějak uživit. Opice všude kolem jsou zvyklé na lidi, co ale neznamená, že vám neukradnou batoh, jestli jej necháte bez dozoru. I když, uloupit jsem je viděla jen lotosové květy v chrámech. Mimochodem – vyrobený lotosový květ s nasládlou vůni, který místní obětují Buddhovi, si také můžete koupit na schodech, jež vedou ke skalním jeskyním.

Buddhistický klid

Po vstupu, u něhož si všichni musí zout boty, se ocitáme u pěti jeskyní plných soch a maleb Buddhy v různých polohách. Místy je tady také nějaký král nebo jiný panovník z minulosti, výjevy z Buddhova života, lotosové květy na stěnách, i u nohou ležícího Buddhy. Člověk si přeje, aby na tomto kouzelném místě nebylo tolik japonských turistů, kteří chodí po holé zemi v ponožkách místo bosých nohou. Vládne tady božský klid, nebo spíš – buddhistický. Buddhové leží, meditují nebo zajímají ochrannou pozici. Když ovšem ve svatyni místnímu muži zazvoní mobil, mám téměř chuť zaujmout pozici útočnou.

Lituji, že se nedá někde v koutě jeskyně ukrýt před horkem a také chvíli meditovat. Bohužel, lavičky uvnitř slouží jenom k oddělení výstavní části od zvědavých turistů. Tak si alespoň posedíme pod fíkovníkem, stejně jak pod ním sedával Buddha, než došel k osvícení, a scházíme pomalu zpátky do města.

Kromě chrámů v Dambulle není celkem nic. Jen hluk, prach, lidé žijící podél hlavní silnice, voda dražší, než říká etiketa na láhvi, a problém najít místo, kde se najíst. Podobné Afice... Hned druhý den ráno proto vyrážíme dál – do vesničky Innamaluwa.

Nedobytný palác na skále

U cesty jsou v Innamaluwě dva obchůdky a dvě jídelníčky s čajem a plastovými stoly a židlemi. Pak velký obchod s batikou a jinak nic. Asi o dva kilometry dál se podél cesty táhnou hotýlky a rodinné penziony – domečky, jejichž zahrady plynule přecházejí do divoké džungle. Z tohoto romantického místa se vydáváme ke skále Sigirie. Z klasicky přeplněného minibusu vystupujeme u dlouhé prašné silnice, jež vede k hlavnímu vchodu do zahrad pod více než sto padesát metrů vysokou skálou. Na ní jsou zříceniny hlavního města někdejšího Ceylonu z třetího století před Kristem. Město tady nechal vystavět král Kassapa I, jenž byl známý tím, že se k moci dostal, protože zařídil vraždu vlastního otce a svého bratra zbavil majetku. Traduje se, že právě kvůli strachu z následků svých činů si král vystavěl nedobytný palác na skále. Kromě samotného chrámu je Sigirie známa i díky freskám sigirských krásek uvnitř obrovské červené skály.

Vcházíme do vodních zahrad, v září jsou ovšem bez jediné kapky vody. „Pozor, nešlapejte na trávník!“ hlásí nápisy každých padesát metrů. Žádný trávník tady ale není, nepršelo několik měsíců. Skála Sigirie, jež je vidět na několik kilometrů, je obklopena malými jeskyněmi. Po točitých schodech se dostáváme k jeskyni se zdmi pomalovanými kráskami. „Každá z nich představuje jinou národnost. Tato je Kambodžanka, tato Mongolka,“ vysvětluje Sinhálec, jenž nás při našem výstupu dohnal. „A podívejte, tato má tři bradavky a tato tři ruce,“ směje se pochybení autora z pátého století. Tehdy tam bylo kolem pěti set namalovaných krásek, dnes je odhaleno méně než padesát z nich.  

Nejnáročnější částí výstupu je ta poslední, protože prudce stoupáme po schodech vsazených do skály. Výhledy však stojí za námahu a vypětí posledních sil, i za překonání strachu z výšek. Když navíc vidíte místní starou paní, jak se před vámi s úsměvem blíží k vrcholu, nemůžete polevit. Odměnou nech je dokonalý výhled na okolní krajinu. Tu a tam nějaký domeček, jinak všude džungle. V dálce vysoká, bílá socha stojícího Buddhy.  Pod námi jezera plná různobarevných leknínů. A hory. A zase džungle. A hory. Jen na vrcholu skály je sucho.

Na všech fotkách, jimiž Srílančané lákají turisty, je všude mezi ruinami nádherně zelená tráva. Pokud budete chtít tento pohled skutečně zažít, vydejte se objevovat Kulturní trojúhelník krátce po období dešťů, v září tu po zeleni není ani stopy. Ovšem ruiny paláce, který kdysi na skále stál, jsou tady pořád. Přemýšlíme, jak a kudy sem dostali tolik cihel a jak daleko byla dávná srílanská civilizace v dobách, kdy ve středu Evropy neměli lidé o cihlách ani tušení.

Vana i pračka

Procházka kolem jezera Parakrama Samudra v dalším městě Kulturního trojúhelníku Polonnaruwě je lákavá. Místní obchodníci se suvenýry tady mají pokročilou strategii, jak oslovovat turisty – nechají se za vámi dovézt na motorce, rychle slezou a spustí: „Kupte si originální náramek. Ode mne levněji, než v centru. Special price, special price.“ A když mu tvrdíte, že nic z toho nepotřebujete, začne vyprávět příběh o tom, jak si nemá z čeho zaplatit školu.

Jezero je obrovské, s tisíci mušlí a vodou teplou jako srílanský čaj s mlékem. Místní obyvatelé si z něj udělali vanu a pračku současně. V jednom místě zaparkovali tři dodávky, vystoupili a pustili muziku. Část se šla vykoupat, ženy perou prádlo. Další skupina na břehu  připravila plynové vařiče a chystá oběd. Po vykoupání a vypraní rozložili prádlo na trávu, jež bývá v období dešťů zaplavena vodou z jezera, a spokojeně si vychutnávají oběd pod stromy.

Život rybářů a řemeslníků

Kolem jezera se o skály opírají kola rybářů. Jeden z nich vybírá ryby ze sítě a některé z nich opětovně vrací do vody, aby se očistily. Pak je půjde prodat prodavačům na trhu. „Nemám čas na to, abych lovil i prodával. Od prodavače dostanu kolem sedmi set rupií za denní úlovek. Záleží na tom, jak se mi daří a jestli je období dešťů nebo ne,“ říká rybář. „V období dešťů je voda i na těchto místech, kde teď stojíme. Ryb je tedy víc.“ Ryby se prý nejlíp chytají ráno kolem desáté hodiny, o tomto čase je jich nejvíc. „Ale já nerybařím každý den. Chodím k jezeru jenom tehdy, když nemám právě práci jako tesař,“ vysvětluje.

Procházka kolem jezera nás zavedla k ruinám starobylé knihovny. Zpíváme si v části se skvělou akustikou a kupujeme píšťalku od místního dědečka. Sedí nenápadně pod stromem a místo vyvolávaní kobry, což je velice oblíbený způsob, jak zaujmout turisty, nabízí hru na své vlastnoručně vyřezané píšťalce. Vedle se vesele a stydlivě zároveň usmívá jeho manželka. Hrdě vyprávějí o tom, jak žijí jejích děti. Bez píšťalky se odejít nedá.

Zástávka je tam, kde právě stojíte

Autobus je plný lidí, lehce jsme poznali, že jedeme do velkého města. Na Srí Lance autobusy zastavují někdy i každých padesát metrů. Nemusíte tak chodit na zastávky, jelikož ty jsou tam, kde právě stojíte. Stačí zamávat. A následuje boj o místo v autobuse alespoň na jedné noze. Při tomto způsobu nabíraní cestujících jsou totiž autobusy plné téměř neustále. Lidé často stojí i ve dveřích, jež jsou, mimochodem, otevřené – kvůli větrání, i nastupování a vystupování za jízdy. O zastavení obyčejně požádáte zazvoněním na zvonek, k němuž vede drátek natažen celým autobusem. Jelikož ale opuštění dopravního prostředku vyžaduje odvahu, rychlost a pohyby, o nichž se nám v našich autobusech ani nezdá, raději volíme variantu vystoupit dřív. I když tentokrát to bylo příliš brzy, k oblasti penzionů jdeme ještě asi půl hodiny. A cestou se osvěžujeme kokosovým mlékem od prodavače, který nám pak ořech rozbije, abychom si mohli vychutnat čerstvý kokos. Vítejte v Anuradhapuře. Tedy, zatím v její nové části. 

Černý čaj v nejstarším království

Starobylé město Anuradhapura má dnes dvě části – New Town (neboli Nové město) a Sacred City (Svaté městečko), jež před tisíci lety tvořilo nejstarší království Srí Lanky.  Později jej potkal stejný osud jako mnoho dalších památek v Asii. Anuradhapura v průběhu 1300 let rozkvétala kolem Buddhova stromu osvícení, byla hlavním politickým i náboženským centrem Ceylonu až do roku 993. Poté zarostla okolní džunglí a dlouhá staletí se o ní nevědělo. Dnes je přístupná turistům za třicet dolarů na den.

Půjčili jsme si v našem rodinném penzionu kola a, i když se to nedělá, vyrážíme hledat cestu dovnitř komplexu, která by nevedla přes vchody střežené vybírači vstupného. Svaté městečko Anuradhapury se rozprostírá i mezi domky místních Sinhálců, není tedy střežena každá cestička, jež vede dovnitř. Našli jsme si cestu přes fotbalové hřiště, kde se na brance houpají opice. Pěšky nemáme šanci projít všechno za jeden den. Na kole je to ve třiceti stupních také náročné. Tak trochu závidíme místní komunitě, jež uprostřed dne vykonává osobní hygienu u zdejšího jezera. A sledujeme, jak o kousek dál muži připravují typický černý čaj s mlékem v provizorním stánečku u silničky.

Indické tyčinky, kokosové palačinky

V Anuradhapuře se sice můžete snadno ztratit, ale pokud nasloucháte svému instinktu, vychutnáte si klid obrovské pagody z cihel a také narazíte na klášter, ze kterého nezůstalo nic víc než záchodek. Z ruin, jež jsou rozesety po celém komplexu, si člověk jen stěží představí, jaké budovy zde kdysi stály. Zůstaly většinou jen základní kameny. U největší, bílé pagody bubnují místní hudebníci.  Můžete si zde nakoupit cédéčka s místní hudbou za pár rupií, nebo třeba pozorovat výrobu indických vonných tyčinek. Rodina výrobce má tyčinkami posetý celý dvůr. Balí je do papírových krabiček, a všichni se spokojeně usmívají. Komplex dýchá buddhismem. Jakmile se ale vzdálíte od jeho bran, můžete si v nové části Anuradhapury prohlédnout hinduistický klášter, i nově postavenou mešitu. Tedy, pokud jste muž, ženám je vstup na prohlídku zakázán. Čekám tedy v muslimské restauraci naproti a pochutnávám si na místních palačinkách. Těsto je žluté jako vaječný žloutek, přestože v něm žádné vajíčko není. Ale kokos ano – kokosové mléko v cestě, kokosový sirup s čerstvým kokosem uvnitř. Ani francouzské palačinky na tyto nestačí. Pohádka…