Správný rytmus na všech frontách: Dynamika druhé světové války (1)

V první světové válce utrpěly centrální mocnosti porážku především proto, že musely bojovat na dvou frontách, a nevýhodná geografická poloha umožnila nepřátelům uzavřít je v obklíčení. O dvě dekády později se Němci pokusili tomuto vývoji vyhnout, jenže neúspěšně a ze strategického hlediska se boje vyvíjely do značné míry podobně.

Výhoda vnitřních linií

Stačí letmý pohled na mapu znázorňující svět za druhé světové války, abychom si uvědomili jednu základní skutečnost – státy Osy ležely v Evropě – s výjimkou geograficky velmi vzdáleného Japonska. Naopak Spojenci měli možnost nepřítele v podstatě obklíčit. Koordinované údery ze všech stran pak vedly ke konečnému vítězství.

Vojska Osy naopak těžila z takzvané výhody vnitřních linií. Ta spočívá v tom, že strana zdánlivě sevřená nepřátelskými silami může mnohem snáze přesouvat své jednotky na ohrožená místa. V případě druhé světové války Němci tuto možnost často využívali – například po spojeneckém vylodění u Anzia v lednu 1944 relativně bez problémů dostali na nové bojiště divize z Řecka či Francie.

Zcela běžně pak probíhaly přesuny mezi východní a západní frontou. Na spojenecké straně k takto rozsáhlým manévrům docházelo zřídka. Většinou se nevyplatilo složitě nalodit několik divizí ve Velké Británii a s velkým rizikem je po moři převézt například do Murmanska, jakkoli si Stalin podobnou operaci jednu dobu přál.

Problémy s Afrikou

V literatuře faktu se občas objevují názory, že různé méně významné fronty druhé světové války pouze odčerpávaly jednotky, které by šlo efektivněji použít jinde. Typickým příkladem je severní Afrika, kde bojovalo několik německých divizí prvořadé kvality, které navíc potřebovaly složité zásobování přes nebezpečné Středozemní moře. V tomto případě je ale potřeba soudit opatrně, neboť hrozba ztráty Egypta a Suezského průplavu nutila Brity k enormnímu úsilí.

Obzvlášť v letech 1940–1942 mělo impérium na Blízkém východě podstatně větší síly než Němci, podle Churchillových pamětí více než půl milionu mužů. Týl jim kryla další mohutná vojska nacházející se na Středním východě, kde udržovala klid v Sýrii, Iráku a od srpna 1941 i v Íránu. Němci tedy za relativně malou cenu drželi v šachu mnohem silnějšího protivníka, byť jim v tom vydatně pomáhaly také italské formace.

Situace se změnila po porážce u El Alameinu a vylodění západních Spojenců v Alžírsku a Maroku. Ze strategického hlediska byla situace Osy v severní Africe neudržitelná a zdravý rozum napovídal stáhnout zbytky vojsk, které by se spolu s posilami opevnily na jihu kontinentální Evropy.

Sever, východ i jih

Hitler a Mussolini se místo toho dopustili zásadní chyby, když na černý kontinent hnali další divize v bláhové snaze udržet zbytky italské koloniální říše. Když potom v květnu 1943 přišel nevyhnutelný krach (obrana Osy nemohla mít dostatečnou hloubku a chyběly zásoby), zajatců bylo 2,5× více než u Stalingradu.

Specifický případ pak představovalo Norsko. Počáteční úspěch v podobě zajištění přísunu železné rudy a získání skvělých ponorkových základen srážela nutnost udržovat v obsazené zemi až do konce války na 300 000 vojáků. Abychom byli spravedliví, podobné přehmaty historici přisuzují i Spojencům.

Pokračování: Správný rytmus na všech frontách: Dynamika druhé světové války (2)

Na Dálném východě jde o nákladné britské tažení za znovuzískání Barmy, které z hlediska globální strategie porážku Japonska příliš neuspíšilo. Z evropských kampaní se zase pravidelně dostává kritiky útoku na Itálii, který sice vyřadil tuto zemi z války, ale také upoutal značné spojenecké síly v dlouhých opotřebovacích bitvách. V tomto případě ale celkový přínos ke spojenecké strategii určitě nastal, protože Němci do Itálie museli až do jara 1945 přisouvat množství posil.