Speciální operace Zeppelin 1944: Zmařený atentát na Stalina

Pokusů o zabití Stalina domácími i zahraničními protivníky se odehrálo mnoho. Ten zřejmě nejslavnější je spjat s poměrně rozsáhlou operací Zeppelin (Unternehmen Zeppelin). Dokonce tak silně, že je s ní někdy ztotožňován, přestože představoval jen jednu z řady jejích aktivit. Kolem samotného atentátu je přitom dodnes hodně nejasností a jeho pravdivý příběh znají stále jen dobře informovaní lidé z prostředí ruských tajných služeb.

Spolupráce s nepřítelem

Operace Zeppelin byla spuštěna v létě 1942 a její krycí jméno upomínalo tvůrce vzducholodí, známých z první světové války. Důvod volby tohoto názvu však není znám. Tato akce vyplynula z činnosti takzvaných vnějších komand (Aussenkommandos), která ze sovětských zajatců formoval Sicherheitsdienst (SD), tedy zpravodajská a bezpečnostní služba SS.

I když Hitler nebyl v době úspěchů operace Barbarossa nakloněn spolupráci s jednotkami slovanských „podlidí“, na frontě se již krátce po zahájení východního tažení objevily diverzní Aussenkommanda pronikající nepřátelskými liniemi. Vůdčí osobnosti SS navíc v roce 1942 s nadšením hleděly na spontánní vznik protisovětských guerillových a záškodnických oddílů na Kavkaze, v Kalmycku a ve Střední Asii. Pod vlivem sovětského partyzánského hnutí chtěly podnítit jeho obdobu v týlu nepřítele. 

Zrození smrtícího plánu

V rámci Sicherheitsdienstu coby součásti Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (Reichssicherheitshauptamt) spadala operace Zeppelin pod oddělení VI (Ausland-SD), což byla vnější zpravodajská služba vedená od března 1942 SS-Brigadeführerem Walterem Schellenbergem. V průběhu roku 1943 se celá operace stala samostatným pracovištěm s malým štábem, stále však podléhala výše popsané organizaci. Regionální velitelství Zeppelinu na východě odpovídala rozložení německých skupin armád na tamější frontě – Sever (Nord), Střed (Mitte) a Jih (Süd). Na tomto místě je možné zmínit, že obdobné operace k mobilizaci hnutí odporu organizovala SD i proti západním Spojencům – například na Středním východě (Unternehmen Otto) a v prostoru severní Afriky (Unternehmen Parsifal). 

Operace stavěla zejména na rekrutování sovětských zajatců, kterým Němci slibovali lepší životní podmínky a možnost boje proti stalinskému režimu. Předpokládané úkoly sestávaly zejména ze sabotáží a sběru zpravodajsky cenných informací, přičemž k přípravě rekrutů bylo zřízeno i několik výcvikových center. Výsadky několika set agentů však nepřinesly takové výsledky, jaké Němci očekávali. Sověti se navíc adaptovali a zřídili organizaci Smerš. Nakonec se většina akcí Zeppelinu soustředila na pravý taktický opak původního účelu, a sice na boj proti sovětským partyzánským oddílům.

Nicméně diverzní aktivity za nepřátelskými liniemi nepřestávaly nacistické velení lákat. Byl to zřejmě Walter Schellenberg, šéf esesácké rozvědky, který s největším úsilím prosazoval útoky na sovětské vůdce, včetně Stalina. V roce 1943 proto pověřil velitele východního oddělení RSHA a řídícího důstojníka Zeppelinu SS-Standartenführera Heinze Gräfeho k nalezení vhodných kandidátů pro tento úkol. 

Problémový Petr

Gräfeho volba nakonec padla na člověka, který je dnes znám jako Pjotr Šilo-Tavrin. První část jména odkazuje na muže, který se narodil v roce 1909 jako Pjotr Šilo. Nicméně i renomovaní ruští autoři mají dodnes pochybnosti o tom, zda člověk, který byl zatčen v roce 1944 a popraven v roce 1952, je tím, za kterého se vydával.

Skutečný Šilo se podle sovětských zdrojů zapletl ve 30. letech do různých kriminálních aktivit a odseděl si několik let ve vězení. Když mu vyhořel dům i s dokumenty, nechal si udělat nové na jméno Pjotr Gavrin, kde pak pozměnil písmeno G na T, a od té doby byl Tavrin. Po napadení SSSR narukoval do armády, ale již v květnu 1942 padl do zajetí (podle sovětských zdrojů dezertoval k nepříteli). Poté se nechal v dubnu 1943 přesvědčit ke spolupráci se Zeppelinem a za pomoci generačně spřízněného Heinze Gräfeho se stal jeho „esem“, známým pod jménem Politov.

Druhá do páru

Jako radistka mu byla přidělena žena, která se narodila jako Livija Adamčiková v roce 1922. Na okupovaném území pracovala pro Němce a ocitla se rovněž v sítích Zepppelinu. Posléze si vzala za muže Šila-Tavrina a přijala jeho údajně původní příjmení. V roce 1944 začali Němci dvojici připravovat na atentáty na sovětské vůdce. Kromě Stalina měli být zavražděni ještě Molotov, Berija a Kaganovič.

Tavrin údajně prošel výcvikem i u nacistického specialisty na zvláštní operace Otto Skorzenyho. Pro úkol byl vybaven různými zbraněmi včetně speciálního granátometu „Panzer knacker“, který se připevňoval přímo na tělo. S jeho pomocí měl zaútočit na Stalinův osobní vůz (sovětský diktátor tou dobou s oblibou využíval typ Packard Super Eight, který mu daroval americký prezident Franklin D. Roosevelt). Tavrin s falešnou identitou sovětského majora měl mimo jiné k dispozici i falzifikát výstřižku ze sovětských novin, které informovaly o udělení titulu Hrdiny Sovětského svazu jeho osobě. 

Potíže od samého začátku

K přepravě dvojice atentátníků na sovětské území byla určena bombardovací eskadra 200 (KG 200), která běžně plnila nejrůznější speciální úkoly včetně transportu agentů za nepřátelskou linii. Pro akci byl vybrán letoun Arado Ar 232, konkrétně pak stroj s trupovým označením L5+ER s posádkou pod velením Helmuta Firuse.

Do útrob transportního letadla se kromě obou agentů a jejich vybavení vměstnal i motocykl typu M-72, kterým se měli z místa plánovaného přistání dopravit do zhruba 50 km vzdálené Moskvy. Oba atentátníci byli oblečeni v sovětských uniformách a vybaveni falešnými doklady. Arado se zvláštním nákladem vzlétlo 5. září 1944 z letiště poblíž Rigy, jenže od úspěšného startu už se věci nevyvíjely podle představ štábu Zeppelinu. Sověti zřejmě měli o akci informace z vlastních či spojeneckých špionážních sítí.

Let do náruče Smerši

Na letoun se zaměřilo jejich protiletadlové dělostřelectvo a poškodilo jej. Stroj pak musel nouzově přistát u vesnice Jakovlevo ve Smolenské oblasti. Tavrinovi a Šilové se nicméně podařilo zprovoznit motocykl a vydali se k Moskvě. Podle oficiálně prezentované verze se je podařilo dopadnout díky duchapřítomnosti sovětské stráže na silnici. Doklady se sice vojákovi provádějícímu kontrolu zdály v pořádku, nicméně zmátl ho stav motocyklu. Pršelo a ruská zem byla rozbahněná. Motocykl však údajně zářil novotou a nezdálo se, že by ujel dlouhou trasu.

Oba atentátníci tak padli do rukou sovětských orgánů a byli předáni Smerši. Je však možné, že historka o pozorném vojáčkovi měla zakrývat rozsah aktivit sovětských tajných služeb. Na sedm členů německé posádky transportního arada uspořádalo hon komando osmdesáti příslušníků NKVD. V přestřelce u vesnice Lukovnikovo dva z nich zahynuli, zbytek padl do zajetí. O jejich dalších osudu nejsou zprávy, do Německa se však ze SSSR nikdy nevrátili a nejspíše byli popraveni. 

Dlouho oddalované popravy

Sovětské velení mělo oba agenty i posádku letadla v rukou, zatímco ve štábu Zeppelinu nevěděli, co se stalo. Smerš proto se svými německými protivníky rozehrála zpravodajskou hru, kdy posíláním falešných zpráv od zajaté radistky získávala sovětská služba další informace. Němci však na blamáž přišli a radiohru ukončili. K závěru se však blížila i válka jako celek.

TIP: Lovec špionů Emanuel Voska: Jeho služeb využíval i prezident Masaryk

Úřadovny Zeppelinu se ještě přestěhovaly z Berlína do takzvané Alpské pevnosti, ale pak přišel konec. A zatímco po aktivitách Zeppelinu pátrali mimo jiné i zpravodajci osvobozeného Československa, v sovětských celách se stále nacházeli oba atentátníci. Nakonec je soud odsoudil k trestu smrti. Pjotr Šilo-Tavrin byl popraven 28. března 1952, Lidija Adamčiková-Šilová pak 2. dubna téhož roku. Proč sovětský režim držel oba tak dlouho pod zámkem, než je popravil, je jednou z několika vzájemně propojených nezodpovězených otázek k celému případu.