Speciální efekty: Poctivá kouzla filmového průmyslu

V současnosti kralují filmovým efektům počítače, kterými se do snímků přidává takřka každý detail, jako je třeba jiskra v očích nebo plamen, který vyšlehne z hlavně zbraně po výstřelu. K natočení celovečerní podívané v podstatě nepotřebujete nic více než zelené plátno a herce – takto třeba vznikl komiksový hit 300: Bitva u Thermopyl. Případně vám stačí pár pevných disků a armáda grafiků, aby vznikl animovaný snímek jako je Příběh hraček nebo Shrek.

Marťan (2015): Jordánská poušť v dalekém vesmíru

Jak ale ožil King Kong při své pustošivé cestě New Yorkem v roce 1933 nebo dinosauři v legendární a celosvětově opěvované Cestě do pravěku z roku 1955? Proč střelba působila dříve tak realisticky a dnes máme pocit, jako by na sebe herci mířili hračkami?

Publikum chce krev!

Násilí vždy byla nejprimitivnější, a proto také nejefektivnější forma projevu. Představuje jednoduché sdělení, kterým se dá vyřešit – minimálně ve filmové realitě – takřka každý problém. V nejstarších filmech ze začátku 20. století přitom působilo nevinně: postřeleného herce chytila křeč, popadl se za domnělé místo vniku kulky a skácel se k zemi. S dospíváním filmů však nutně musela přijít změna. Publikum otupovalo vůči násilí a křepčící herci přestali stačit – na scéně se musela objevit uvěřitelnější brutalita.

TIP: Zakázané filmy: 5 filmařských počinů, které neměl nikdo vidět

Bodné a sečné rány obstarala dutá čepel, z níž se po stlačení vyřinula umělá krev. Dokud byly filmy černobílé, mohli herci krvácet třeba čokoládovou polevu, jako tomu bylo v Psychu Alfreda Hitchcocka (1960). S barvou ale musela přijít uvěřitelnější tekutina a napodobení střelných zranění se stalo najednou mnohem náročnějším. Před digitalizací efektů (viz Skleněný rytíř) se totiž střílelo opravdovými zbraněmi a herci obvykle v rámci příprav procházeli výcvikem, jak je ovládat. Používala se také skutečná, i když slepá munice.

Slepá smrt

Tato realističnost však s sebou přinášela řadu nebezpečí: i slepým nábojem se totiž dá zranit nebo zabít. Z hlavně sice střela nevyletí, ale nábojnice musí být ucpané, aby se z nich nesypal střelný prach. Ačkoliv bývají ucpávky plastové nebo třeba papírové, spolu s tlakovou vlnou provázející výstřel dovedou napáchat velké škody.

Zapomínat by se nemělo ani na skutečnost, že slepý výstřel vymrští z hlavně veškeré „usazeniny“, které se v ní během předešlých scén nahromadily. Brandon Lee, který se proslavil hlavní rolí ve filmu Vrána (1994), dokonce zemřel poté, co na něj bylo vystřeleno slepým nábojem: v komoře zbraně totiž zůstala zaklíněna kulka z dřívějšího natáčení a tlaková vlna ji vymrštila, jako by byla zbraň nabita ostře.

Aby ale střelba působila věrohodně, musela ji doprovázet řádná odezva zasaženého – ideálně značně teatrální. Na herce se proto například připevňovaly malé kapsle s umělou krví. Jakmile na jedné straně někdo vystřelil, na druhé praskl váček odpálený technikem nebo jej rozmáčkl samotný umírající.

Tajemství nových světů

Když chtěl v roce 1902 Georges Méliès ve svém filmu Cesta na Měsíc záběry vesmírné lodi nebo Měsíce, nemohl se spolehnout, že mu je na zeleném pozadí přikouzlí grafici. Musel se uchýlit k miniaturám a chytrým hrátkám s perspektivou. Tím položil základy trikové technice, která v kinematografii přežívá dodnes a nevznikly by bez ní ani klasiky, jako jsou Star Trek nebo Hvězdné války.

Scény s miniaturami ale komplikovali herci, vedle nichž vypadaly modely nepoměrně. Bylo třeba přijít s dalším „zlepšovákem“ – kulisami. Chytře zkonstruovaná scéna se osadila malbami tak, aby v záběru navozovaly pocit prostoru. Díky malířům jsme mohli vidět v Planetě opic sochu Svobody nebo některá zvířata v Cestě do pravěku.

Jenže snové prostředí je často třeba obsadit „nelidskými“ postavami. Nově vzniklá poptávka po „nerealističnosti“ se uspokojovala podle dané role a její komplikovanosti. Pokud měla být postava zhruba tvaru a velikosti člověka, řešila se přeměna líčením a různými maskami. Takto vznikl například upír v Upírovi Nosferatu (1922) nebo chlupatý protagonista v komedii Americký vlkodlak v Londýně, která si v roce 1981 za masky a líčení dokonce odnesla cenu Akademie.

Poněkud komplikovanější bylo oživení postav buďto příliš malých, nebo naopak nadměrně vysokých. Jako příklad nám poslouží celosvětově milovaná série Hvězdné války, konkrétně původní trilogie (první díl: Nová naděje, 1977). Pro potřeby scénáře vznikly například dvě verze roztomilého robota R2D2: jedna byla dálkově ovládaná, v druhé se krčil herec Kenny Baker, který narostl do výšky pouhých 112 cm. Naopak Chewbacca, chlupatý přítel Hana Sola, ožil díky kostýmu a 221 cm Petera Mayhewa.

Svět loutek

Pokud se ale postavy filmu na hony vzdálily lidskosti, musela přijít pomoc ze zákulisí. S myšlenkou na rozhýbání modelů vyrukoval jako první již zmíněný režisér Georges Méliès v roce 1912. Pro svůj film Dobytí pólu nechal postavit sedmimetrového ledového obra, kterému vdechli život loutkáři a promyšlená soustava kladek. V legendární scéně s mamutem z Cesty do pravěku ožívá toto zvíře rovněž coby loutka. A když ještě zůstaneme u dinosaurů, sluší se zmínit, že ti ze Spielbergova Jurského parku z roku 1993 se opět hýbali vnější pomocí nebo v sobě ukrývali herce. V tomto případě už je sice místy přikrášlovala počítačová grafika, nicméně ne všechny. Hrůzostrašný tyranosaurus například skutečně vznikl jako model, který byl vysoký šest metrů a vážil bezmála sedm tun.

Nezřídka ale měly přejít na filmové plátno bytosti, jejichž pohyb byl příliš komplikovaný na to, aby ho zvládly kladky a struny. V takových případech přišla na řadu animace – konkrétně stop motion. To znamená, že se vytvoří model, jehož každý pohyb se zaznamenává pro každé políčko filmu zvlášť. Mezi jednotlivými snímky se postupně upravuje rozložení končetin, výraz v obličeji a podobně. Výsledný pohyb pak vznikne tak, že se za sebe složí záběry v dostatečně rychlém sledu, aby působily plynule.

Vznik celovečerního filmu touto metodou je nesmírně náročný – například výroba komedie Wallace a Gromit britského filmaře Nicka Parka, ve které provádějí ztřeštěné kusy postavy vymodelované z plastelíny, trvala pět let. Každou postavičkou se totiž pro jedinou sekundu záběru musí pohnout dvanáctkrát. Zavrtění ocasem hlavního psího hrdiny tak zabere animátorům celý den.

Kdo tahá za nitky

Stop motion se zrodila v 90. letech 19. století a jde tedy o jednu z nejranějších forem filmové animace. Obecenstvo ale skutečně uhranula až v průběhu století dvacátého, když vdechla život například King Kongovi (1933) nebo skupině kostlivců ve filmu Jáson a Argonauti (1963). V současnosti je jí proslulý především režisér Tim Burton. Podobně jako Nicku Parkovi i jeho týmu animátorů zabralo tvoření hitu Ukradené Vánoce (1993) kus života – tým 120 lidí pracoval po dobu tří let s více než dvěma stovkami loutek.

V oddělených částech studia vznikalo najednou až dvacet různých scén a jen hlavní hrdina filmu, kostlivec Jack, měl přes 400 vyměnitelných hlav, které zachycovaly každou jeho emoci nebo pohyb obličejových částí. Výsledek byl ohromující a film dokonce získal oscarovou nominaci za speciální efekty.