Španělé na východě (1): 250. pěší divize Wehrmachtu

Pro tradičně katolické Španělsko představoval antiklerikální sovětský režim přirozeného nepřítele. Ihned po začátku operace Barbarossa proto vypukly v zemi velké protisovětské manifestace. Již během prvních dnů se začali hlásit dobrovolníci, kteří se chtěli podílet na porážce komunismu. Většinou šlo o mladé nadšené nacionalisty z organizace Falanga a příslušníky armády. Například v pěchotní důstojnické škole v Zaragoze se přihlásili téměř všichni kadeti.

Vznik Modré divize

Zájem dobrovolníků několikanásobně převýšil požadované počty a v červenci 1941 se začalo 2 612 důstojníků a 15 492 vybraných mužů přesouvat do Německa k výcviku. V táboře v Grafenwöhr se z nich zformovaly tři pěší pluky (262., 263. a 269.), dělostřelecký pluk, protitankový oddíl a pomocné jednotky – ženisté, signalisté, zdravotníci a zásobovači.

Organizačně tedy nová divize odpovídala německým zvyklostem. Všichni velitelé byli Španělé, u vyšších štábů sloužili také němečtí styční důstojníci, zajišťující spolupráci s Wehrmachtem. Oficiálně vznikla 250. pěší divize Wehrmachtu, ale pro formaci se vžila i přezdívka Modrá divize, podle barvy falangistických košil, ve kterých přišli branci k odvodu. Španělé dostali německou výzbroj a výstroj, což na rozdíl od jiných národních divizí podstatně ulehčovalo zásobování.

Oproti německým divizím měli jen málo motorových vozidel, což jim však v obranných bojích příliš nevadilo. Po ukončení výcviku Modrá divize odjela vlakem do Litvy, odkud potom vyrazila koncem srpna pěšky na Smolensk, kde měla bojovat v rámci skupiny armád Střed. Vojáci měli před sebou 900 kilometrů náročného pochodu, který však dobrovolníci zvládli během několika týdnů nad očekávání dobře. Během cesty byla divize převelena ke skupině armád Sever a tak se nakonec rozvinula se severně od Ilměňského jezera nedaleko Novgorodu.

Boje na severu

Během říjnové německé ofenzivy směrem na Tichvin kryla Modrá divize jižní křídlo útočících jednotek. V těžkých zimních bojích se osvědčila a nezůstávala nijak pozadu za svými spojenci. Když koncem prosince zaútočila Rudá armáda v oblasti Ilmeňského jezera, Modrá divize úder odrazila a zabránila nepříteli v průniku do týlu skupiny armád. Během dalších bojů probíhajících v okolí Děmjanska vyslali Španělé 10. ledna 1942 na pomoc spojencům rotu lyžařů.

Víc jak 200 mužů vyrazilo přes zamrzlé Ilmeňské jezero. Vojáci z Pyrenejského poloostrova si zde vydobyli velký respekt, když splnili své úkoly i přes hrozivé ztráty. Na konci měsíce z jednotky zůstalo bojeschopných pouze 12 mužů. Ještě v lednu byl jeden prapor Modré divize převelen pro změnu na sever, kde pomáhal Němcům odrazit sovětské útoky přes řeku Volchov.

Boje v oblasti Volchova probíhaly až do léta, kdy velení Modrou divizi uvolnilo z fronty a přesunulo k Leningradu, kde zaujala obranná postavení. Poziční válka v severské oblasti byla úmorná a vyčerpávající. Vojáci se neustále potýkali s bezedným blátem a všudypřítomnými komáry, zatímco v zimě ve svých postaveních mrzli. Temperamentní jižany navíc ubíjela dlouhá nečinnost.

Během sovětské operace Jiskra v lednu 1943 se velitel skupiny armád Sever maršál Georg Küchler snažil vytvořit zálohy odvelením menších jednotek od různých divizí. U Španělů padla volba na 2. prapor 269. pěšího pluku, který následně téměř vykrvácel. Během týdne bojů klesl počet bojeschopného mužstva z 500 na pouhých 30. Hned v únoru téhož roku pak na pozice Modré divize dopadl mohutný sovětský úder v rámci operace Polárka.

Pokračování: Španělé na východě (2): Obrat ve válce (vychází 3. října)

V zoufalých bojích, vedených v lesích zasypaných sněhem, padlo 1 000 vojáků Modré divize a dalších 1 500 utrpělo zranění. Obrana však vydržela a sovětská vojska se musela stáhnout. Španělé si vedli lépe, než leckteré německé divize a po právu byla řada velitelů a mužů vyznamenána.