Sovětský střední tank T-28: Neúspěšná kopie britského tanku

Historie obrněnce T-28 začala v roce 1930 návštěvou sovětské nákupní komise ve Velké Británii; hodlala zde hodlala zakoupit licenci nejmodernějšího středního tanku pro výzkum a vývoj vlastních konstrukcí. Obzvlášť ji zaujal střední A6 od firmy Vickers. Ta však nastavila  tak vysokou cenu, že Sověti na podmínky koupě nepřistoupili a následně padlo rozhodnutí vytvořit vlastní konstrukci inspirovanou britským tankem.

Inspirace z ostrovů

Zadání projektu obsahovalo parametry stroje A6 – 45mm kanón, jeden kulomet v hlavní a další dva ve dvou menších věžích. Tank měl z čelní strany chránit pancíř o síle 20 mm, na všech svislých plochách 16–17 mm, na horních plochách 10 mm a na dně 8 mm. Pohon měl původně zajišťovat letecký motor M-5 o výkonu 298 kW. První prototyp vozidla s označením T-28-1 prošel (zatím bez výzbroje) vojskovými zkouškami v květnu 1932. Po úpravách dle požadavků armády byla na konci října 1932 schválena sériová výroba, jež probíhala v tankovém závodě v Leningradu.

Osádku středního třívěžového tanku s pohonnou jednotkou umístěnou v zadní části tvořilo šest osob –  řidič-mechanik, velitel (plnící rovněž funkci střelce i nabíječe v hlavní dělové věži) miřič, radista (jenž zastával i funkci druhého nabíječe) a dva střelci v kulometných věžích. Stroje T-28 nakonec získaly kanón KT-28 ráže 76,2 mm a tři kulomety DT vz. 1928. Mechanismus otáčení věže byl elektrický, s možností ručního ovládání. Od roku 1938 se do hlavní věže montoval delší a výkonnější kanón L-10 ráže 76,2 mm, který zajišťoval na vzdálenost 1 000 m pod úhlem 60 ° probití 50mm pancíře. Pohonnou jednotku zajišťoval vodou chlazený benzínový letecký motor M-17 o výkonu 373 kW.

T-28

• Osádka: 6 mužů
• Hmotnost: 28 t
• Délka: 7,44 m
• Šířka: 2,81 m
• Výška: 2,82 m
• Pancéřování: 20–80 mm
• Pohonná jednotka: M-17
• Výkon motoru: 373 kW
• Max. rychlost: 37 km/h
• Hlavní výzbroj: 76,2mm kanón KT-28
• Vedlejší výzbroj: 3 × 7,62mm kulomet DT
• Max. dojezd: 220 km 

Tanky T-28 prošly v letech 1933–1940 více než 600 různými modernizacemi, které celkově zvýšily jejich spolehlivost a efektivnost. V roce 1933 bylo prvních deset T-28 dodáno 2. samostatnému tankovému pluku Leningradského vojenského okruhu. Z rozkazu lidového komisariátu obrany se v roce 1935 tankové pluky vyzbrojené T-28 reorganizovaly na samostatné brigády těžkých strojů, které měly ve výzbroji mimo jiné i 54 obrněnců T-28. Během zimní války mezi SSSR a Finskem Sověti použili T-28 k podpoře pěchoty a ničení ohnisek obrany nepřítele.

I když se příliš neosvědčil (hlavně kvůli slabému pancíři), stojí za zmínku, že se snadno pohyboval v 80–90 mm vysoké sněhové pokrývce. Jejich nízká bojová hodnota se plně projevila po začátku německé invaze a téměř všechny T-28 byly v prvních měsících konfliktu ztraceny. Několik strojů se účastnilo bojů o Moskvu a úplně poslední nasazení pravděpodobně proběhlo po proražení blokády Leningradu v roce 1944.