Soudný den dinosaurů aneb Ničivá planetka z vesmíru zahubila život (2)

Už za dvě hodiny po nárazu spočinula celá planeta ve smrtící náruči prachového mračna. Fotosyntéza se přerušila, nastal kolaps koloběhu prvků a organických živin.

Předchozí část: Soudný den dinosaurů aneb Ničivá planetka z vesmíru zahubila život (1)

Zhruba po pěti hodinách se konečně začalo prachové mračno rozplývat, ovšem v atmosféře se pohybovaly miliardy tun prachových částeček, které nadále zastiňovaly Slunce. Nejdramatičtější události pomalu doznívaly, ovšem devastační účinky dlouhodobého charakteru teprve nastupovaly. 

Slunce mizí za mračny

Bilance zkázy v živé přírodě byla strašlivá. Již první den po dopadu zřejmě zahynulo až 99 % větších živočichů a prakticky zmizela rostlinstva na velkých plochách kontinentů. Některé skupiny zanikly zcela, většinou však ztráty druhové rozmanitosti nepřesáhly přibližně 50 %. Sluneční světlo k Zemi nepronikalo zhruba šest měsíců, fotosyntéza téměř ustala možná až na rok. Silné poškození utrpěla také ozónová vrstva, zejména v důsledku vyvržení velkého množství chloru a bromu vysoko do atmosféry. 

Ještě větší problém ovšem představovaly skleníkové plyny, které se při dopadu rovněž uvolnily v ohromném množství. Oxid uhličitý, vodní páry a metan přispěly ke skleníkovému efektu, jenž na dlouhá desetiletí ohřál celý povrch planety o několik stupňů. Krátce po srážce se naopak prudce ochladilo v rámci efektu tzv. nukleární zimy. Teploty oceánů poklesly v průměru asi o 2 °C, místy dokonce až o 7 °C. Období snížených teplot trvalo zřejmě několik málo měsíců až let, ale stačilo vyhladit teplomilná společenstva organismů.

Gigantický kráter

Intenzivní narušení struktury oceánského dna vedlo k sesuvům a podmořským zemětřesením a následně i k megatsunami, jež zlikvidovaly pobřeží v délce desítek tisíc kilometrů. Obří vlny vyvolané dopadem dosahovaly výšky 100–300 m a rozrušily dno až do hloubky 500 m. Drtivou silou udeřily na pobřeží dnešního Texasu a okolních států asi 5–10 hodin po impaktu, tedy dříve, než oblast zasypaly tektity. V pórech zemské kůry se na mnoha místech nahromadilo obrovské množství plynů. 

V okolí dopadu vznikl ohromný kruhový val připomínající pohoří. Gigantická prohlubeň o průměru 200 km a hloubce 20 km se tyčila jako němý památník jedné z největších katastrof v historii pozemského života. Vrstva vyvrženého materiálu u jícnu měřila až 800 m – jako byste postavili dvě Eiffelovy věže na sebe… Čerstvý kráter by tak byl dobře viditelný i z vesmíru, přičemž ještě dnes dosahuje průměru 180 km a hloubky 900 m. Také z povrchu Měsíce mohla srážka skýtat úžasnou podívanou – pokud by se na ni snad nějaký pozorovatel mohl tehdy zaměřit. 

Zemská atmosféra, činnost organismů a koloběh vody však veškeré impaktní struktury postupně zarovnávají a ničí. Z ohromného kráteru se tudíž přibližně za milion let stal mořský záliv, opět zarostl bujnou vegetací a klesl na úroveň mořské hladiny. Dnes spočívá pod více než kilometrovou vrstvou mladších sedimentů.

Ochránce Jupiter

Za to, že se v posledních 66 milionech let podobně velká kolize neopakovala, vděčíme zejména svému tichému ochránci Jupiteru. Tento plynný obr totiž nevědomky působí jako strážce vnitřních kamenných planet Sluneční soustavy a svou gravitační silou zachytává či vychyluje většinu těles, která by se se Zemí mohla srazit. 

Paradoxně bychom však měli být vděční i samotné planetce. Kdyby se totiž s naší planetou nesrazila a nezpůsobila tak vyhynutí dinosaurů, pak by se celá evoluce savců včetně člověka výrazně opozdila. Na scénu bychom vstoupili až o mnoho milionů let později, a možná dokonce nikdy. Nevytvořili bychom civilizaci a kulturu v užším smyslu slova. Nesestavili bychom první kalendáře, nepochopili ani ta nejzákladnější tajemství okolního vesmíru. Na Zemi by nejspíš neexistovala žádná forma života schopná o těchto věcech přemýšlet. Neobjevili bychom obří kráter hluboko pod vodami Mexického zálivu. A nikdo by neměl tušení o nebezpečí, které nám z kosmu přibližně jednou za sto milionů let hrozí…