Souboj ocelových titánů (2): Bitevní lodě Bismarck vs. King George V

Ve 30. letech 20. století se Royal Navy snažilo udržet krok v námořním zbrojení s mladými námořními mocnostmi – Spojenými státy americkými a Japonskem. Britský průmysl již dávno nestačil stavět ohromné počty válečných plavidel tak, jak tomu bylo před první světovou válkou. Přesto námořní odzbrojovací konference ve Washingtonu z let 1921–1922, která měla za cíl utlumit stavbu válečných plavidel, přidělala admiralitě další vrásky na čele.

Předchozí část: Souboj ocelových titánů (1): Bitevní lodě Bismarck vs. King George V

V poutech konference

Podpisem jediné smlouvy se prakticky vyrovnaly námořní síly několika nejmocnějších států světa a kdysi nezpochybnitelná převaha na světových oceánech se pro Velkou Británii stávala čím dál víc iluzorní. Nejtíživější omezení, která Kongres stanovil, se týkala maximálního možného výtlaku válečného plavidla dané kategorie a také největší možné ráže děl. Po mnoha dohadech a neshodách komise stanovila maximální výtlak na 35 000 tun. Ráže nejtěžších děl neměla přesáhnout 406 mm. Tímto aktem došlo k zakonzervování námořního zbrojení na únosnou míru.

Počátkem 30. let se situace prakticky nezměnila. Britská admiralita však začala uvažovat o náhradě stárnoucích bitevních lodí třídy R a Queen Elizabeth. Ty pamatovaly ještě první světovou válku a mnohé z nich bitvu u Jutska (1916). Novější lodě třídy Nelson sice disponovaly silnou výzbrojí, ale pancéřová ochrana nebyla řešena nejlépe, a především tato plavidla trpěla velkým nedostatkem rychlosti, takže v moderní námořní válce neměla příliš šancí na úspěch.

Méně děl, víc pancíře

Práce na projektu nové bitevní lodi začaly v roce 1934. Britské loděnice vypracovaly postupně několik návrhů. Nejtěžší dělostřelectvo nového plavidla se mělo původně skládat z celkem devíti děl Mark II ráže 381 mm. Protože admiralita nemohla vyzbrojit plavidlo takto mohutnými děly, rozhodla se vydat opačnou cestou, tedy zvýšením počtu dělostřeleckých hlavní za cenu snížení velikosti kalibru. Po úpravě projektu se nově počítalo s celkem 12 děly ráže 356 mm, která se nacházela ve třech dělostřeleckých věžích vždy po čtyřech kusech.

Takto vyzbrojená bitevní loď měla mít dokonce vyšší váhu boční salvy (8 652 kg oproti 7 911 kg), než kdyby ji konstruktéři osadili původně zamýšlenou konfigurací. Nevýhoda nového uspořádání spočívala především v nižší ničivé síle granátů menší ráže a nepatrném snížení dostřelu. Během propočtů se ukázalo, že loď by sice disponovala dostatečnou palebnou silou, ale na kvalitní pancéřovou ochranu již nezbude mnoho výtlakového prostoru.

Pomalejší než ostatní

S doktrínou preference palebné síly a rychlosti neudělala Velká Británie dobrou zkušenost během první světové války. Admiralita se proto rozhodla vyměnit část hlavní dělostřelecké výzbroje za kvalitnější ochranu důležitých sektorů.

Místo třetí čtyřdělové věže konstruktéři naprojektovali věž se dvěma děly. Celkový počet hlavních zbraní se snížil z původních 12 na deset. S tím souviselo snížení hmotnosti boční salvy z nejtěžších zbraní na konečných 7 211 kg. Finální návrh zajistil větší rovnováhu mezi pancéřovou ochranou a výzbrojí, ale zase scházelo dost místa pro výkonnější pohonné jednotky. Pohon proto zajišťovalo pouze osm kotlů, které uváděly v činnost čtyři turbíny. I tak představovala plavidla třídy King George nejrychlejší britské bitevní lodě. Za moderními italskými, japonskými, ale i německými a francouzskými plavidly stejné kategorie však svou rychlostí zaostávala.

Dokončení: Souboj ocelových titánů (3): Bitevní lodě Bismarck vs. King George V