Souboj ocelových titánů (1): Bitevní lodě Bismarck vs. King George V

Německo mělo po první světové válce zapovězenu celou řadu vojenské techniky. V tomto seznamu sice bitevní lodě jako jeden z přímo omezených artiklů nenalezneme, přesto i tato kategorie podléhala restrikcím, neboť výtlak plavidel nesměl přesáhnout 10 000 tun. To prakticky nedovolovaly postavit plnohodnotnou moderní bitevní loď.

Proto po celá 20. léta německé námořnictvo rezignovalo na stavbu tohoto typu plavidel. Až s nástupem nacismu začala, kromě pozemních a leteckých jednotek, zbrojit také nově vytvořená Kriegsmarine. Na počátku 30. let 20. století začali v Německu se stavbou takzvaných kapesních bitevních lodí třídy Deutschland, které měly deklarovaný výtlak podle pravidel, ve skutečnosti však ještě o něco větší. Ty jsou někdy řazeny také mezi těžké křižníky. Poté následovala plavidla větší, tvořící přechod mezi těžkými a bitevními křižníky. 

Zrození legendy

Koncem 30. let, v době, kdy nacistické Německo již delší čas nerespektovalo žádné restrikce a nepokrytě zbrojilo, spustily loděnice na vodu dvě plavidla třídy Bismarck. Ta se svými děly, rychlostí i pancéřováním zařadila mezi nejlepší bitevní lodě doby. Hlavní výzbroj tvořilo celkem osm děl ráže 380 mm s dostřelem přes 35 km. Pancéřová ochrana sestávala z kvalitní chromniklové oceli Wotan, kterou konstruktéři použili na vertikální ochranu a přepážky. Horizontální pancéřování zajišťovala Kruppova cementovaná ocel, která si svou proslulost zajistila již během první světové války.

Německý průmysl zatím netrpěl nedostatkem legovacích kovů tak, jak tomu bylo v druhé polovině války, a proto systém, množství i kvalita pancéřové ochrany dosahovaly vynikající úrovně. Konstruktérům se podařilo vyprojektovat bitevní loď, která odpovídala téměř ideálním charakteristikám. Od září roku 1940 do ledna roku 1941 prodělával Bismarck náročné zkoušky, které se z důvodu bezpečnosti odehrávaly především v prostoru Baltského moře. Rychlost plavidla při nich dosáhla 30 uzlů (55,6 km/h) – jednalo se o vynikající výkon.

Proti konvojům

Z Baltu vyplul Bismarck 19. května 1941 pod velením viceadmirála Günthera Lütjense a za doprovodu těžkého křižníku Prinz Eugen na svou první a zároveň poslední bojovou misi. Obě lodě měly proniknout severní cestou do Atlantiku a v tamních vodách škodit spojenecké námořní přepravě. Díky průzkumu a norskému odboji získalo britské velení přesné informace o tom, kde se lodě Kriegsmarine nacházejí, proto vyčlenilo několik silných svazů s úkolem Bismarck najít a zničit.

Britské síly ho objevily v Dánském průlivu (mezi Islandem a Grónskem) a velení Grand Fleet vyslalo do oblasti bitevní křižník Hood, v té době největší plavidlo Royal Navy, a novou bitevní loď Prince of Wales (třída King George V). Dne 24. května 1941 došlo k bitvě. Během několika prvních minut, po zásazích do muničních komor, vyletěl křižník Hood do povětří. Lodi Prince of Wales, na jejíž palubě se stále nacházelo množství dělníků, a posádka neprodělala dostatečný výcvik, se stěží podařilo uniknout.

Sám proti královně moří

Zkáza Hoodu vyvolala v Anglii značné rozhořčení a britské velení vyslalo proti Bismarcku, od kterého se na Lütjensův rozkaz mezitím odpoutal křižník Prinz Eugen, veškeré dostupné síly. Na německou bitevní loď zaútočily staré torpédové bombardéry Swordfish, kterým se podařilo docílit dvou zásahů. Jedním z nich zablokovaly kormidlo, takže se německá válečná loď začala v podstatě točit v kruhu.

Následně se přiblížily bitevní lodě Rodney a King George V, se kterými Bismarck svedl statečný, ale nerovný souboj. Zkázu těžce poničené lodi dokonalo několik torpéd z křižníku Dorsetshire. Dodnes se vedou spory, jestli finální potopení Bismarcku proběhlo na rozkaz německého velení, nebo bylo skutečně důsledkem masivní dělostřelby a torpéd britských válečných plavidel.

Pokračování: Souboj ocelových titánů (2): Bitevní lodě Bismarck vs. King George V