Souboj elitářů: Námořník Royal Navy vs. námořník Kriegsmarine (2)

Reichsmarine, tedy námořnictvo německé Výmarské republiky, se pokládalo za opravdu elitní složku. Ačkoliv německá flotila neměla tak dlouhou a bohatou tradici jako ta britská, hodně těžila ze svých výkonů za první světové války, v níž si připsala řadu působivých vítězství. Také Reichsmarine ale ve 20. a začátkem 30. let omezovala ujednání versailleské smlouvy a často i nedostatek financí, který pramenil z hospodářské krize.

Předchozí část: Souboj elitářů: Námořník Royal Navy vs. námořník Kriegsmarine (1)

Hitlerovo křesťanské loďstvo 

Výsledkem těchto faktorů se nicméně stala vysoká kvalita personálu. Smluvní omezení počtu příslušníků totiž znamenalo, že si loďstvo muselo a mohlo pečlivě vybírat, kdežto hospodářská krize způsobila, že do Reichsmarine chtěla zamířit řada mladých Němců, pro něž se jednalo o šanci na slušné a trvalé živobytí. Když se tedy v roce 1933 ujali moci nacisté, měli na moři k dispozici složku sice početně malou, zahrnující jen kolem 15 000 osob, ale zato opravdu výborně vycvičenou. 

Podobně jako v případě pozemní armády tak mohla nová Kriegsmarine rychle zahájit mohutnou expanzi, neboť prakticky každý její příslušník měl přinejmenším úroveň poddůstojníka a většina poddůstojníků měla výcvik, který jim dovoloval záhy postoupit mezi důstojníky. Navzdory tomu i navzdory zavedení povinné vojenské služby v Německu (1935) zůstávalo námořnictvo nejmenší ozbrojenou složkou a stále si zakládalo na svém výběrovém charakteru a na historických tradicích, což nacistické vedení dost iritovalo.

Sám Hitler prý měl prohlásit, že má „nacionálně socialistické letectvo, reakcionářskou armádu a křesťanské námořnictvo“, čímž narážel na to, že Kriegsmarine byla ze všech složek nejméně indoktrinována nacismem. Bez ohledu na to ale válečné loďstvo nemálo těžilo z postupující militarizace německé společnosti, takže mohlo například trvat na tom, aby měl každý nový uchazeč zažitou disciplínu z Říšské pracovní služby. 

Realita výcviku a služby 

Zájemce o službu v Kriegsmarine musel mít věk mezi 17 a 23 roky a bezvadný zdravotní stav, žádal se i čistý trestní rejstřík a dokončené základní vzdělání. Námořnictvo se nicméně prioritně zajímalo o muže s odborným vzděláním, jako byli mechanici či elektrikáři. Také proto směřovala do Kriegsmarine i spousta mladých Němců z vnitrozemí, respektive z regionů sice bez delší námořnické tradice, zato s rozvinutým průmyslem. Vedle toho mezi německými mladíky panovalo přesvědčení, že u loďstva je čeká méně tvrdý výcvik než u pozemní armády a že tam panuje trochu větší tolerance vůči přestupkům.

Onen druhý předpoklad byl vcelku správný, jelikož námořnictvo se opravdu vyznačovalo určitým rovnostářstvím a sklony přehlížet problémy u schopných příslušníků. Představa o méně náročném výcviku se však ani na hony neblížila pravdě. Koneckonců základní nástupní výcvik, jímž musel projít každý nový voják, se v rámci všech zbraní nelišil, a tak i budoucí člen Kriegsmarine musel dokonale zvládat součinnost v pěším družstvu a zacházení s puškou i kulometem. Teprve pak následoval nástup na školní loď, kde se nováček učil základům námořnického řemesla, načež následoval specializovaný výcvik.

Ti schopní mohli relativně rychle postoupit i na velitelské funkce, protože expandující Kriegsmarine potřebovala více poddůstojníků i důstojníků, ovšem u odvedenců to občas bylo na úkor kvality. Válka pak způsobila další zkracování výcviku, takže pokud předválečný důstojník měl za sebou nejčastěji čtyři až pět roků přípravy, u těch pozdějších se nakonec nejednalo ani o poloviční dobu. Rezervy v doslovném smyslu Kriegsmarine neměla, do služby se však hlásilo mnoho námořníků z obchodních a rybářských plavidel, kteří měli hodnotné zkušenosti. Někteří se posléze stali i úspěšnými válečnými kapitány. 

Odlišné personální přístupy

Royal Navy i Kriegsmarine se profilovaly jako výběrové a elitní složky. Prvně zmíněné námořnictvo velmi čerpalo z „gentlemanské“ tradice, jež však vedla ke značné zkostnatělosti. Preferovalo totiž důstojnické kadety z „dobrých rodin“ a omezovalo kariérní postup prostých mužů a poddůstojníků. Britové se kvůli tomu poté dostali do situace, kdy se jejich předválečné rezervy velitelů v důsledku bojových ztrát prostě vyčerpaly. Teprve to mělo za následek větší otevřenost.

V případě Kriegsmarine panovala opačná situace, jelikož realita předválečného Německa dovolila tehdejší Reichsmarine vybudovat skvělý námořnický sbor, ale potřeba rychlé expanze ve druhé polovině 30. let vedla k příliš rychlému povyšování i těch mužů, kteří na to ještě nebyli připraveni. Pro obě námořnictva sice vzniklé potíže znamenaly cenné poučení, jenže válečná situace umožnila Německu využít tuto zkušenost v praxi jen omezeně. Royal Navy totiž dokázalo překonat personální krizi a začalo dávat vyšší šance záložním důstojníkům, avšak na německé straně byla Kriegsmarine ve svých možnostech stále více omezována.

TIP: Potopeni ve službách Jeho Veličenstva: Ztráty Royal Navy za 2. světové války

Nakonec už se její lodě vydávaly na moře pouze výjimečně a z jejich posádek začaly vznikat jednotky, které se měly účastnit zoufalých obranných bojů na souši. Muži z Kriegsmarine mohli využít svůj základní pěší výcvik a někteří si vedli víc než dobře. Kriegsmarine byla nepochybně velmi kvalitní a efektivní složkou, jejíž muži v naprosté většině statečně plnili svou povinnost, a tudíž mohli po určitou dobu čelit i silnější Royal Navy, avšak nakonec se přece jen projevily vyšší schopnosti Královského námořnictva, byť bylo příznačné, že se tak stalo až poté, co Britové sáhli k zásadním změnám v personální politice loďstva.