Souboj bývalých spojenců: Duel tanků PzKpfw 35(t) vs. Renault R 35

Tankové konstrukční školy Francie a Velké Británie v meziválečném období sázely na dodnes kritizovaný princip evoluce dvou kategorií lehkých a středních tanků, který poté převzaly také další spojenecké státy včetně Československa. Tyto kategorie se označovaly jako pěchotní a jezdecké (případně také křižníkové), což odkazovalo na druh vojsk, v němž měly působit. Druhá světová válka však záhy poukázala na slabiny těchto nevyvážených koncepcí.

Od prvotních potíží ke kvalitě

V jednotkách Wehrmachtu sloužící PzKpfw 35(t) vznikl v Československu, a to poněkud paradoxně právě jako reakce na posilování německých tankových vojsk. V roce 1934 si velení čs. armády objednalo dva typy lehkých obrněnců, první pěchotní a druhý jezdecký, ale do fáze sériové výroby se dostal jen ten druhý, který vzešel ze soutěže mezi prototypy značek Škoda Plzeň a ČKD. Z náročných testů vyšel vítězně plzeňský tank Š-II-a, avšak ČKD výsledek napadla. Armáda pak zvolila šalamounské řešení, když potvrdila výběr tanku Škoda, jenže výrobní kontrakt rozdělila mezi obě firmy. Často se tvrdí, že ty uzavřely kartelovou dohodu již během soutěže, o níž se mluví také jako o zkorumpované.

Každopádně vzniklo ve své době potenciálně kvalitní bojové vozidlo, ale cesta k němu byla složitá, protože tank s armádním označením LT vz. 35 se na počátku projevoval jako značně poruchový. Vinu za to nesl mimo jiné pokrokový, avšak složitý a neodzkoušený pneumatický systém řízení. Vojskové testy úspěšně skončily až roku 1937 a četné slabiny se musely odstraňovat v průběhu sériové produkce, než tank dospěl na skutečně dobrou úroveň. O úspěchu tohoto procesu však vypovídá skutečnost, že v kritických dnech září 1938 se „pětatřicítky“ jasně osvědčily a vážné problémy se u nich už neobjevily. 

Tank LT vz. 35 výrazně převyšoval německé PzKpfw I a II a mohl se téměř rovnocenně měřit i s prvními variantami středních PzKpfw III, protože ve věži čs. stroje se nacházel 37mm kanon a pancéřování dosahovalo síly až 25 mm. Proti německým tankům ale nedostal příležitost bojovat, byť si vedl velice dobře ve střetnutích s Maďary. Jisté je, že na potenciální i skutečné protivníky silně zapůsobil, a proto nebylo divu, že okamžitě po obsazení zbytku českých zemí o něj projevil zájem Wehrmacht. Čs. armáda koupila 298 kusů, z nichž 52 převzalo samostatné Slovensko, kdežto 244 obrněnců zabavili Němci, od nichž tank obdržel nové označení PzKpfw 35(t), kdy písmeno „t“ znamenalo tschechisch – český.

Úpravy pro Wehrmacht 

Následovaly i další změny, z nichž nejdůležitější představovalo zvýšení počtu členů osádky ze tří na čtyři. Přibyl druhý muž ve věži, jelikož v původní čs. podobě se musel starat o velení, palbu z kanonu i kulometu a nabíjení jediný voják. Nový tankista zastával funkce nabíječe a kulometčíka, jenže jeho umístění ve věži si vyžádalo snížení zásoby munice pro kanon (72 místo původních 78 nábojů) i kulomety (1 800 místo 2 700 ran). Vedle toho proběhly další změny, například montáž německých vysílaček. 

Malá část tanků prodělala přestavbu na velitelskou úpravu Panzerbefehlswagen 35(t) s rozměrnými anténami. Hlavním uživatelem „pětatřicítek“ ve Wehrmachtu se stala 1. lehká divize, která tyto tanky velice úspěšně nasadila v Polsku. Posléze byla reorganizována a přejmenována na 6. tankovou, jež měla záhy získat velkou slávu při útoku proti Francii, do něhož zasáhlo víc než 100 tanků PzKpfw 35(t). 

V akci

Zdroje se liší v udání přesného počtu nasazených vozidel, jelikož se vyskytují čísla od 106 do 132. Lze najít i různé počty vyřazených či poškozených kusů (od 45 do 62), ale tyto rozdíly mohou pramenit z faktu, že některá vozidla se posléze povedlo opravit a vrátit do služby. Němci ale každopádně chápali, že „pětatřicítka“ již má svůj zenit za sebou, a proto ji na počátku roku 1941 vyřadili z první linie. Chystaný útok na SSSR znamenal změnu názoru, jelikož se musel využít každý dostupný obrněnec, a proto se asi 160 tanků z Plzně zapojilo i do operace Barbarossa v rámci 6. tankové divize.

V ruském blátě a mrazech si už ovšem nevedly příliš dobře, protože jejich systém řízení selhával. Výkon kanonu na sovětské obrněnce nestačil a pancéřování již neposkytovalo adekvátní ochranu, takže ztráty narůstaly. Tanky PzKpfw 35(t) tak byly už definitivně staženy z první linie, pokračovaly však ve službě v pomocných rolích, mimo jiné u policie či jako tahače. Pro úplnost lze dodat, že „pětatřicítky“ užívaly i další státy, především Rumunsko a Bulharsko. Ve druhé zmíněné zemi jezdily poslední kusy až do 50. let.

V první světové válce Francie patřila mezi průkopníky tankového vojska a jako první země na světě zavedla do služby tank s otáčivou zbraňovou věží – proslulý Renault FT. S tím však ostře kontrastuje zaostávání francouzských obrněných jednotek v meziválečné éře, což koneckonců zapadalo do celkové neutěšené situace v armádě a společnosti. 

V pěchotních jednotkách proto stále dominoval kdysi přelomový, ale počátkem 30. let zoufale zastaralý Renault FT, ačkoli se již od poloviny 20. let objevovaly plány na jeho náhradu. Z politických i ekonomických příčin se však neustále odkládaly, měnily a rušily, a proto armáda specifikovala nový typ až v roce 1933. Soutěže se zúčastnilo 14 firem.

Náhrada za legendu

Pět z nich pak postavilo prototypy nového lehkého pěchotního tanku, jenže v roce 1934 se požadavky znovu změnily, jelikož generálové rozhodli o zesílení pancíře z 30 na 40 mm, aby výsledné vozidlo lépe vzdorovalo německým 37mm dělům. První prototyp dodala firma Renault pod označením ZM. Tank v roce 1935 prodělal modifikaci, aby vyhověl onomu požadavku na silnější pancíř, který nakonec dosahoval tloušťky až 43 mm, což na vozidlo o celkové hmotnosti něco přes 10 t nebylo vůbec špatné. Armáda už spěchala, protože vnímala stále reálnější hrozbu vypuknutí války s Německem, takže v dubnu 1935 zadala objednávku na prvních 300 sériových obrněnců pod označením Char léger Modèle 1935 R, byť tank se běžně označoval jako R 35.

Do jara 1940 se vyrobilo zhruba 1 600 vozidel a jednalo se o vůbec nejpočetnější typ tanku v rámci francouzské armády. Kromě toho si vozidlo objednali také zahraniční zákazníci – Polsko a Rumunsko, které jej následně i licenčně vyrábělo. Obrněnec působil elegantně, navíc byl opravdu jednoduchý a levný, jenže podobně jako většina tehdejších francouzských tanků se vyznačoval v zásadě zastaralou konstrukcí. Ačkoliv disponoval vcelku kvalitním pancéřováním, z hlediska pohyblivosti, palebné síly a ergonomie se rozhodně nemohl srovnávat s tehdejší špičkou.

Problémy a pokus o vylepšení 

Renault R 35 měl ve výzbroji kanon Puteaux kalibru 37 mm, tedy stejnou zbraň, jakou měl již Renault FT za první světové války, takže jeho protipancéřové a protipěchotní účinky nepostačovaly požadavkům doby. Tank měl pouze dvoučlennou osádku, protože by se do něj stejně víc osob nevešlo. Jediný voják ve věži tak musel působit jako velitel, střelec i nabíječ. Aby toho nebylo málo, měl jen špatný rozhled a proces nabíjení kanonu byl neúnosně pomalý, protože náboje se skladovaly na podlaze korby, takže musel neustále dělat dřepy, aby se k zásobě munice dostal. Většinu času musel trávit vestoje, ačkoli měl možnost sklopit si malé sedátko na zádi věže – v této pozici se ale nedala ovládat výzbroj. Ani pohyblivostí se R 35 nemohl chlubit, na čemž se vedle slabého motoru podílela také jednoznačně zastaralá konstrukce podvozku, která se kvůli rychlejšímu zahájení sériové produkce shodovala s již zavedeným tankem AMR 35.

Právě kvůli problémům s podvozkem se Francouzi rozhodli vyvinout novou verzi, která obdržela oficiální název Char léger modèle 1935 R modifié 1939, avšak v praxi se označovala jako R 40, což odkazovalo na rok zahájení výroby. Už tento údaj napovídá, že těchto „čtyřicítek“, které dostaly odlišný podvozek firmy AMX a rovněž delší 37mm kanon, nemohl vzniknout velký počet. Továrny opustilo něco mezi 130 a 145 korbami, ale počet kompletních dodaných tanků byl zřejmě menší než 100, tudíž tento typ sehrál ve válce jen velmi omezenou roli. 

To ostatně platí též o původním R 35, který pro německé panzery nepředstavoval důstojného soupeře, navíc osádky opustily mnoho tanků kvůli poruchám. Němci převzali značný počet R 35, používali je však jenom pro strážní úkoly, výcvik a po demontáži věží jako tahače. Menší množství získaly též další státy Osy, ale typ R 35 kupodivu pokračoval ve službě ve Francii a jejích koloniích i po válce, takže se dokonce stihl zapojit ještě do první arabsko-izraelské války.