Smrtící výstřel odnikud: Zničení tanku M26 Pershing německým stíhačem Nashorn

Třetí říše začala na projektech těžkých tanků pracovat ještě před vypuknutím války, zato američtí generálové se strojům této kategorie dlouho bránili. Doktrína „strýčka Sama“ se soustředila na lehké průzkumné typy jako M3 Stuart a střední obrněnce v čele se shermany. Ty měly podporovat pěchotu a prohlubovat průlomy, zatímco úkol bojovat s panzery připadl stíhačům tanků, protitankovým kanonům a letectvu. Změnu v myšlení způsobily až střety se stroji PzKpfw VI Tiger, které roku 1942 vyústily v zahájení vývoje typu M26 Pershing. 

Těžká váha z USA

Práce se protahovaly a teprve začátkem roku 1944 se zrodila varianta T26E3, která víceméně odpovídala sériovému provedení. Obrněnec vážil 41,7 tuny a parametry jej předurčovaly k úspěšným soubojům s kterýmkoliv strojem Panzerwaffe. Kanon M3 ráže 90 mm se mohl směle měřit s 88mm dělem tigeru a na rozdíl od něj disponoval gyrostabilizátorem, který umožňoval vést přesnou palbu i za jízdy. Tank (nazvaný po slavném generálovi z první světové války) těžil také z velmi dobré ochrany. Korba ze svařovaných plechů měla po stranách tloušťku 51–76 mm a na čele 102 mm. Věž z boků chránilo 76 mm oceli a zepředu opět 102 mm.

M-26 Pershing poblíž německého Vettweiss v březnu 1945. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Na frontu se pershing dostal vlastně ještě před rozběhnutím sériové produkce. Polovina z první čtyřicítky postavených T26E3 putovala do Fort Knoxu, kde měl typ absolvovat oficiální schvalovací proceduru (jež vyústila v přeznačení na M26). Druhá dvacítka zamířila v lednu 1945 do Evropy, aby prošla bojovým křtem. Zároveň se za oceán vydala skupina armádních techniků, vývojářů a vědců pod velením generálmajora Gladeona Barnese, která měla osádkám poskytovat technickou i metodickou podporu.

Po vyložení v Antverpách umístili logistici pershingy na speciální transportéry a převezli je do Cách. Tam na ně čekaly osádky vybrané z personálu 3. a 9. obrněné divize, které ihned zahájily intenzivní šestidenní výcvik. Tankisté drilovali především přesnou palbu – po seřízení zaměřovačů se učili takřka odstřelovačskému míření na konkrétní místo nepřátelského obrněnce. Zároveň mechanici řešili potíže s kanony, které odstranila instalace úsťových brzd.

Skryté nebezpečí

Bojový křest si pershingy odbyly 25. února 1945 u řeky Rour. Už následující noci se poprvé setkaly s tigery a tento střet pro ně nedopadl dobře. Stroj pojmenovaný Fireball narazil při projíždění Elsdorfem na zátaras, který musel překonat. Jakmile se vyhoupl na barikádu, stal se snadným cílem, protože jeho siluetu ozařoval nedaleký požár. Situaci využila osádka číhajícího PzKpfw VI a z pouhých 100 m v rychlém sledu vypálila tři rány.

První granát probil pancíř v místě spřaženého kulometu a zabil střelce i nabíječe. Druhý zasáhl hlaveň kanonu a poslední urazil poklop kupole. Američané Fireball opravili a za pár dnů se opět ocitl v první linii. Ještě během 26. února také pomstili své padlé, když další T26E3 u Elsdorfu vyřadil jeden tiger a dva PzKpfw IV. Německá šelma padla za oběť zásahu ze vzdálenosti 820 m, kdy protipancéřový náboj s wolframovým jádrem prorazil spodní část štítu kanonu.

Prvotní zhodnocení

Úvodní souboje tedy potvrdily, že pokud není americký stroj zaskočen ze zálohy, dokáže si poradit s kterýmkoliv soupeřem. Jenže právě k takové taktice se němečtí tankisté tváří v tvář materiální převaze nepřítele stále častěji uchylovali. Nejvýkonnější panzery i stíhače tanků vyčkávaly v pečlivě zbudovaných úkrytech, až jim kořist přijede do zaměřovače.

Pak stačilo jen pečlivě zacílit a vypálit, aniž měla oběť šanci zjistit, že se poblíž nachází smrtelné nebezpečí. Právě tímto způsobem Američané ztratili jediný pershing, který se Wehrmachtu podařilo neopravitelně zničit. Tento smutný primát připadl stroji T26E3 s číslem 25, který náležel do roty H v 33. tankovém pluku 3. obrněné divize. 

Úder na Kolín

K přelomové události došlo začátkem března 1945, kdy 1. armáda spustila operaci Lumberjack. Usilovala o dobytí západního břehu Rýna, kde se Američané hodlali zmocnit významných německých měst. Velitel tohoto svazku generálporučík Courtney Hodges věřil, že v případě úspěchu poskytne spojeneckým silám podél toku pevné zázemí, odkud pěší i obrněné svazky povedou další ofenzivy do srdce třetí říše. K hlavním cílům operace patřil i Kolín nad Rýnem, v jehož okolí se rozhořely tuhé boje.

Německá obrana se opírala o linii opevněných protitankových bodů, zálohy sestávaly z útvarů lidových granátníků a tankových jednotek. Ty byly značně oslabeny, protože velká část Panzerwaffe na západní frontě vzala za své při zimní ofenzivě v Ardenách. Osádky i podpůrné jednotky trpěly nedostatkem personálu a mezery vyztužovali instruktoři či studenti vojenských škol. Americká 3. a 9. obrněná divize se naopak nemusely v ničem omezovat – byly na plných stavech a těšily se podpoře artilerie i stíhacích bombardérů.

Třiatřicátý pluk 3. divize měl osudného 6. března k dispozici pět pershingů, které velitelé rozdělili do jednotlivých rot, aby podporovaly standardní shermany. Rota H spadala do úkolového uskupení Hogan a rozkazy jí uložily postupovat k německým pozicím u obce Glesch nedaleko severokolínské čtvrti Niehl. Linie Wehrmachtu se pod tlakem pancéřů začaly brzo hroutit, přesto otřesená Panzerwaffe dokázala pro nepřítele stále připravovat ošklivá překvapení. 

Rána ze zálohy

Tentokrát mělo podobu stíhače tanků Nashorn (Nosorožec) ukrytého za terénní překážkou. Stroj bez otočné věže byl postaven na šasi kombinujícím podvozky tanků PzKpfw III a IV. Měl polovinu váhy pershingu, vysokou siluetu a disponoval slabým pancéřováním o tloušťce 10–30 mm. Tyto parametry však plně odpovídaly taktice jeho nasazení – přesné palbě na dlouhé vzdálenosti, mimo dostřel nepřátelských děl. Výzbroj tvořil 88mm kanon PaK 43/1 L/71 – tedy stejný typ jako u königstigerů. Jeho projektil dokázal ze vzdálenosti jednoho kilometru prorazit 190mm pancíř se sklonem 30°.

Američtí tankisté měli při setkání s nashornem smůlu – šlo totiž o jeden z nejvzácnějších obrněnců na západní frontě. Osádka T26E3 s číslem 25 netušila, že míří do léčky – nikdo z jejích členů „nosorožce“ ani nespatřil. O to větší šok přišel, když kolem 5.30 pershing inkasoval přímý zásah. Příslušníci 2. roty z oddílu schwere Panzerjäger-Abteilung 93 vypálili způsobem, jaký si osvojili v boji proti shermanům.

Šťastný zásah

Mířili na spodní partii čela korby a protipancéřový granát prolétl vyděšenému řidiči mezi nohama. Vzhledem ke vzdálenosti 270 m nebyl pancíř Američanům nic platný. Náboj způsobil požár v bojovém prostoru, který celá osádka kupodivu stihla na poslední chvíli opustit. Plameny se za 10 minut dostaly k zásobě munice a přivedly ji k explozi, po které věž i přední část korby vyhořela. Technici vrak prozkoumali a sdělili nadřízeným, že motorový prostor zůstal nedotčen, jenže oprava by si vyžádala příliš času.

TIP: Stíhač tanků Jadgtiger: Nejtěžší obrněné vozidlo v boji

Důstojníci souhlasili a nechali stroj č. 25 odepsat, načež jej mechanici využili jako zdroj náhradních dílů. Žádný z osmi dalších kusů přidělených ke 3. obrněné divizi se Němcům do konce války nepodařilo vyřadit z boje, ačkoliv dva postihla závada na pohonném ústrojí. Skórující nashorn unikl bez trestu, přesto se osádky T26E3 pomstily – ještě 6. března si nedaleko Kolína připsaly na konto jeden tiger a v Mannheimu zničily PzKpfw IV.