Smrtící spáry divoké kočky: Protiletadlový obrněnec Flakpanzer Gepard (1)

Dva kanony, které po bocích věže hrozivě směřují k nebi, vpředu střelecký radiolokátor se zaobleným štítem, vzadu na věži přehledový radiolokátor – to vše dává protiletadlovému kanonovému obrněnci Gepard elegantní siluetu. Ovšem když jej v 70. letech 20. století Bundeswehr zařadil do výzbroje, nešlo přirozeně o estetiku. Úkolem obrněnce bylo chránit bojové uskupení před leteckou hrozbou.

Se svým výkonným zbraňovým systémem dokázal ničit nepřátelské vrtulníky a letouny až na vzdálenost pěti kilometrů. Od poloviny 70. let tvořil gepard jádro protiletadových jednotek divizí Bundeswehru. Spoléhalo se na něj několik desetiletí, původně se počítalo s tím, že po roce 2015 jich ještě 85 bude sloužit. Stalo se však něco jiného: vysoké provozní náklady a změna bezpečnostních hrozeb vedly k tomu, že německá armáda se v roce 2010 rozhodla je vyřadit. 

Nedostatečné protiletadlové prostředky

Kořeny FlakPz Gepard sahají až do prvních let Bundeswehru. Už v polovině 50. let se ukázalo, že dosavadní stroje americké provenience – M16 se čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm a M42 Duster vyzbrojený 40mm kanonem – nedokáží sestřelovat rychlé sovětské proudové letouny. Tyto zastaralé stroje neposkytovaly dostatečnou ochranu své osádce, v manévrovém boji mohly jen stěží držet krok s tanky a dalšími pásovými vozidly, velmi je také v nasazení omezovalo špatné počasí či noční tma.

V polovině 60. let proto Spolkový úřad pro bojovou techniku a vyzbrojování formuloval požadavky na nový protiletadlový obrněnec postavený na moderním pásovém podvozku. Měl být zcela autonomní a díky velkému jízdnímu dosahu a rychlosti schopný doprovázet bojové jednotky. Dále měl disponovat systémem rozlišování vlastní–cizí a vysokým zdvihem kanonů, které by se současně daly použít proti pozemním cílům.

Velký důraz se kladl na schopnost bojové činnosti v jakémkoliv počasí i v noci, k čemuž by sloužil odpovídající zaměřovací systém (nezapomnělo se ani na ochranu před elektronickým rušením). Dále se požadovalo, aby byl stroj dostatečně chráněn proti projektilům lehkých pěchotních zbraní a střepinám, stejně jako proti účinkům chemických, bakteriologických a jaderných zbraní. 

Nový obrněnec 

Na vývoji se podílelo konsorcium několika německých společností: Rheinmetall-Borsig, AEG-Telefunken, Siemens, Krauss-Mafei a Porsche v roce 1970 představily dva prototypy Matador, vyzbrojený dvěma 30mm kanony. Ten sice splňoval zadané požadavky, ale ministerstvo se nakonec rozhodlo pro souběžně připravovaný projekt Gepard vyvíjený firmami Oerlikon, Contraves a Albis. Ty použily jako platformu podvozek tanku Leopard 1 a pohonnou jednotku stejně jako u tohoto tanku představoval vícepalivový MTU MB 838 CaM 500, kapalinou chlazený vidlicový desetiválec.

Planetová převodovka měla čtyři stupně pro jízdu vpřed a dva pro jízdu vzad. Obrněnec disponoval také záložní pohonnou jednotkou DB OMG-314. Základní zkušební fáze skončila roku 1972, načež byl schválen program výroby 432 vozidel. Na počátku 70. let velení NATO velmi znepokojil sovětský bitevní vrtulník Mi-24 s mohutnou výzbrojí. Jako létající ničitel tanků patřil k obávaným protivníkům pozemních jednotek.

Proti této hrozbě by zastaralé protiletadlové systémy Bundeswehru sotva něco zmohly. Nejvyšší čas zařadit do výzbroje gepardy! K tomu konečně došlo 16. prosince 1976, kdy státní tajemník spolkového ministerstva obrany Helmut Fingerhut převzal první protiletadlový kanonový obrněnec Gepard. Mezi lety 1976 a 1980 dodala firma Krauss-Maff ei Bundeswehru všech 432 objednaných vozidel. V protiletadlových jednotkách pozemního vojska už nový obrněnec toužebně očekávali, protože měl konečně nahradit beznadějně zastaralý M42 Duster. 

Obrovská palebná síla 

„Drápy“ gepardu představuje dvojice rychlopalných kanonů KDA L/R04 35/90 ráže 35 mm firmy Oerlikon-Bührle, které byly lafetovány po stranách věže otočné o 360 stupňů. S tímto dvojkanonem může flakpanzer slušně „nadělovat“. Během palby dopadne na cíl krupobití průbojně-zápalných a trhavě-zápalných nábojů kombinovaných ještě s náboji se zpožděnou roznětkou. Při rychlosti střelby 1 100 ran za minutu a vezenou zásobou jen 320 protiletadlových nábojů na každý kanon se ovšem osádky vyhýbaly déletrvající palbě na vzdušné cíle. Pokud se použily krátké a dobře mířené dávky, dostačovalo střelivo až na 25 vzdušných cílů. 

TIP: Ještěrka PLDvK: Protiletadlový komplex z Brna bojoval na Balkáně, v Libyi i v Kongu

Zaměřování cíle probíhalo převážně automaticky. Přehledový radar MPDR-12 (jehož anténa byla umístěna na zadní části věže a rotovala rychlostí 60 otáček za minutu) zachytil vzdušný cíl už na vzdálenost 15 km. Jakmile byl letoun identifikován jako nepřátelský, zaměřil jej střelecký radar (Siemens-Albis umístněný na čele věže s dosahem rovněž 15 km) sledující azimut, elevaci a vzdálenost cíle.

Pokračování: Protiletadlový obrněnec Flakpanzer Gepard (2) (vychází ve čtvrtek 8. února)

Ten pak dodal údaje o výšce a rychlosti letu cíle analogovému počítači Contraves, který pak během okamžiku vypočítal dráhu letu střel. Při přepravě byly oba radary sklopené, aby nedošlo k jejich poškození při nárazu na překážku. Z toho důvodu bylo vozidlo vybaveno sledovacími senzory, které lokalizovaly vzdušné či pozemní cíle.