Smrtící ocelové válce proti ponorkám: Jak fungují hlubinné nálože? (2)

Zatímco koncept hlubinných protiponorkových pum se za léta vývoje příliš nelišil, zajímavou evolucí prošla zařízení, s jejichž pomocí hlubinné pumy opouštěly mateřskou loď. Skluzy byly jednoduché a spolehlivé, ovšem panovaly obavy, aby exploze zbraně svržené jen pár metrů za záď nepoškodila i vlastní plavidlo. Inženýři se tedy zaměřili na konstrukci vrhačů, jež by dokázaly válec odpálit do větší vzdálenosti.

Úvodní část: Smrtící ocelové válce proti ponorkám: Jak fungují hlubinné nálože? (1)

Průkopníkem se stala britská firma Thornycroft, která v létě 1917 sestrojila vrhač Mark I. Montoval se na bok plavidla, vymetal hlubinnou pumu do vzdálenosti 37 metrů a spolu s pokročilejším Markem II se zařadil do výzbroje stovek válečných plavidel Jeho Veličenstva, včetně těch ze zemí Commonwealthu.

Britský vynález prošel testy také u US Navy, jehož experti ho vyhodnotili jako zbytečně složitý a raději sestrojili vlastní Mark 1. Komplet, který si pro tvar svých ramen vysloužil přezdívku Y-gun, se lafetoval v podélné ose lodi. Vystřeloval současně dvě pumy do některé ze tří přednastavených vzdáleností: 46, 60 nebo 73 metry. Američtí admirálové mu dali přednost i přesto, že jeho instalace do středu plavidla zabírala prostor nástavbám nebo jiným zbraním. Oba popsané typy využívaly malou nálož, která vymetla z hlavně trn s kolébkou, na níž spočívala samotná puma. Výraznější technickou inovaci přinesl až britský Mark IV z roku 1939. Poprvé totiž užíval k odpálení stlačený vzduch a vystřeloval do moře jen samotnou pumu – kolébka tvořila integrální součást vrhače.

Všemi směry 

Ani Američané neusnuli na vavřínech a krátce před japonským útokem na Pearl Harbor začali na své lodě instalovat nový Mark 6 neboli K-gun. Tentokrát odpaloval jedinou pumu, k čemuž nadále sloužila drobná nálož. Hlavní změna spočívala ve výhodnější montáži systému na bok plavidla, které tak pojalo čtyři až osm vrhačů.

Během dalších válečných let si námořní inženýři uvědomili, že mnohem výhodnější bude odpalovat hlubinné pumy před loď. Nejznámějším vrhačem tohoto typu se stal 24hlavňový systém Hedgehog (ježek), který využíval projektily podobné klasickým minám. Plnohodnotný příďový vrhač představoval až britský tříhlavňový Squid z roku 1943, který drtil U-booty pomocí hlubinných pum o váze 177 kg vypalovaných na vzdálenost 250 metrů. Maximální hloubka exploze činila asi 270 metrů. Squid sloužil spolehlivě až do konce války i dlouho po ní – Royal Navy jej vyřadilo roku 1977 a švédské námořnictvo dokonce ještě o pět let později. 

Vedle námořníků svrhávali za druhé světové války hlubinné pumy také letci. Jako první se do vypracování příslušné taktiky vrhli Finové, kteří během zimní války se SSSR experimentovali se shozem těchto zbraní z ukořistěných bombardérů SB-2. Jako nejtěžší úkol se ukázalo nalezení optimální výšky, při níž by se původně námořní pumy daly použít bez narušení ocelového pláště a poškození odpalovacího zařízení. Jakmile dosáhli při pokusech úspěchu, ustavili počátkem roku 1942 letku LeLv 6, která dostala do výzbroje hlubinné pumy upravené pro letecké nasazení. Bombardéry většinou nosily trojici zbraní, z nichž každou mechanici nastavili na jinou hloubku výbuchu. Jednotka s tímto vybavením zničila osm sovětských ponorek, přičemž polovinu si připsal na konto kapitán Rolf Birger Ek – průkopník tohoto způsobu boje, který s pokusy ve Finsku začal.

Údery z nebes 

Úspěchy skandinávských letců zvaných sukellusveneentorjuntalentäjä neboli „lovci ponorek“ neunikly pozornosti zahraničních ozbrojených sil. Námořní letectva většiny z nich dosud užívala při úderech na podmořské čluny jen běžné bomby, které nepřinášely kýžený efekt. V Británii vzbudila letecká hlubinná puma takové nadšení, že za její zavedení lobbovali i někteří poslanci. Záhy se první exempláře objevily ve výzbroji dvoumotorových bombardérů Vickers Wellington. Stroj obvykle nesl čtyři exempláře, u nichž se požadovaná hloubka exploze dala nastavit ještě těsně před svržením přímo na palubě letadla. To zvyšovalo šanci na zásah a britští letci potopili řadu německých i italských ponorek. Obzvláště se jim dařilo ve Středomoří, a to díky průzračné vodě i malé hloubce, která usnadňovala nalezení a zaměření kořisti. 

Kromě wellingtonů nosily v pozdějších fázích konfliktu hlubinné pumy též čtyřmotorové létající čluny Short Sunderland nebo těžké bombardéry B-24 Liberator amerického původu, jimž větší dolet umožňoval hlídkovat tisíce kilometrů od základen. Mezi lovce ponorek se zařadila i čs. 311. peruť Royal Air Force. 

Nejprve působila jako klasická bombardovací jednotka a s wellingtony napadala cíle jako Berlín, Brémy nebo Brest. Brzo se zařadila k nejlepším perutím Královského letectva, avšak intenzivní nasazení si vyžádalo extrémně těžké ztráty. Britové proto zle pošramocenou squadronu v dubnu 1942 přeložili k Pobřežnímu velitelství (Coastal Command) a v Severním Irsku se personál přeškolil na nový druh bojové činnosti. Její wellingtony a liberatory (311. peruť se na ně přezbrojila na jaře 1943) podnikly nad mořem 2 084 misí. Hlubinnými pumami napadly 33 U-bootů, z nichž pět kleslo ke dnu a jeden utrpěl poškození. Za tyto úspěchy peruť zaplatila ztrátou 16 bombardérů a 109 padlých.

Bod obratu

Spojenečtí námořníci postupně zdokonalili protiponorkovou obranu konvojů tak, že útok U-bootů znamenal pro německé posádky enormní riziko. Kombinace početného doprovodu vybaveného detekčními přístroji a hlubinnými pumami s nadrilovanými taktickými postupy se projevila například při defenzivě konvoje ONS 5 plavícího se na přelomu dubna a května 1943 z Liverpoolu do kanadského Halifaxu. Tento střet bývá označován za přelom v bitvě o Atlantik. Na uskupení 42 transportních lodí a sedmi eskortních válečných plavidel postupně udeřilo více než čtyřicet ponorek. Během týdenního boje Němci poslali ke dnu 13 lodí o celkové tonáži 63 000 tun, avšak sami odepsali šest zničených a sedm poškozených U-bootů. Šokovaný velitel Kriegsmarine velkoadmirál Karl Dönitz raději další plánované útoky na ONS 5 odvolal.