Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka (2)

Po spuštění železné opony se v USA reálně počítalo s jaderným konfliktem, a tak stratégové vymýšleli, jak by se vojska měla na zamořených bojištích pohybovat. Pracovali s představou, že na rozdíl od druhé světové války budou vojáci operovat izolovaně, nikoliv ve frontových liniích. Protože atomové zbraně účinkují na velké ploše, předpokládala se nutnost maximální mobility.

Předchozí část: Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka (1)

Příval zásob z nebes

A s tím souvisel problém, jak zásobovat rychle se přesouvající jednotky. Doprava proviantu, munice a léků letouny či vrtulníky připadala plánovačům Pentagonu zranitelná nepřátelskou protiletadlovou obranou, a tak vsadili na tehdy zdánlivě všemocnou raketovou techniku. Zrodil se bizarní projekt zásobovací rakety Lobber, jejímž vývojem US Army pověřila společnost Convair. Ačkoliv na první pohled se střela od současnic příliš nelišila, místo bojové hlavice skrývala v útrobách prostor pro 23 kg zásob (naložit víc třímetrová délka a 25cm šířka trubice neumožňovaly).

Kvůli snadnému transportu se raketa dala rozložit na tři sekce, v rámci úspory nákladů se počítalo s opakovanou použitelností asi 70 % dílů. K odpalu se používal jednoduchý systém obsluhovaný třemi muži. Při ceně jednoho kusu 1 000 dolarů dosahoval Lobber dostřelu pouhých 13 km. I tak měl účinně a bez rizika ztráty zásob ve prospěch nepřítele podporovat izolované jednotky v poli. Před zničením protivzdušnou obranou raketu chránila rychlost 2 400 km/h, bezpečné doručení zásob bez poškození měl zajistit padák i deformovatelná hlavice.

Testy z roku 1958 prokázaly funkčnost konceptu, ale nakonec se Lobber do výzbroje nedostal. Mizivá nosnost by si totiž v praxi vyžádala nasazení stovek raket pro zásobování jakékoliv větší jednotky. Navíc se chod motoru nedal regulovat a raketa neměla naváděcí systém, takže přesnost dopadu zůstala zbožným přáním. Nepomohla ani nabídka Convairu, že dodá též bojové verze s jadernou, napalmovou či chemickou hlavicí, případně civilní protipožární variantu. 

Jako z hvězdných válek

Na obou stranách železné opony se inženýři věnovali nejrůznějším využitím laserů a Sověti postupně vyvinuli hned tři typy laserových obrněnců. Nejpokročilejší i nejbizarnější byl 1K17 Szhatie (rusky Sžatije), postavený na podvozku samohybného děla 2S19 Msta a vybavený otočnou věží s tuctem laserových emitorů ve dvou řadách.

Pro ničení živé síly či techniky nedisponoval szhatie dostatečným výkonem, měl především vyřazovat z provozu citlivá optoelektronická zařízení jako tankové zaměřovače, hlavice naváděných střel nebo laserové značkovače cílů. Ačkoliv v této roli mohl obrněnec dosahovat zajímavých výsledků, jeho zavedení do výzbroje SSSR zabránila astronomická cena.

Příliš drahá legrace

Laserový paprsek totiž generovaly postříbřené cívky společně s čočkami vyrobenými ze syntetického broušeného rubínu. Toho se na každý emitor spotřebovalo 30 kg, takže jediný tank potřeboval neuvěřitelných 360 kg umělých drahokamů! Elektrickou energii laserům dodával generátor napojený na naftový motor a záložní baterie, které se dobíjely v době, kdy tank „nestřílel“. Čočky inženýři vybavili automatickými ocelovými krytkami pro ochranu v polních podmínkách, pro obranu před pěchotou měla osádka 12,7mm kulomet.

Dokončení: Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka (3)

Projekt se zrodil během 70. a 80. let a přes maximální utajení se Američané od zběhů o laserovém tanku dozvěděli. Enormní náklady umožnily Sovětům postavit jen dva prototypy, z nichž pouze jediný nesl kompletní a plně funkční sadu laserů. Ekonomická krize před zhroucením Sovětského svazu dovolila armádě jen krátké testy, po nichž stroj putoval do šrotu. Druhý exemplář, osazený maketami emitorů, dodnes stojí v muzeu poblíž Moskvy.