Smrtící monstra na kolejích za světové války: Britská železniční děla

Mezi důležité uživatele železničních děl patřila též armáda Velké Británie, která je nasadila už na konci 19. století proti Búrům v jižní Africe. Ihned po propuknutí války v Evropě tudíž zadala zakázku továrně Armstrong, aby umístila kanon ráže 234 mm na železniční vagon. Zkušená zbrojovka to zvládla ve skutečně pozoruhodně krátkém čase, takže dělo už v říjnu 1914 dorazilo do Francie; tamější úřady však tehdy ještě nedovolily jeho činnost na kolejích.

Kanony Jeho Veličenstva

Když se situace na frontě horšila, pařížská byrokracie změnila názor, zatímco Britové již stavěli další exempláře. Ty se užívaly od roku 1915, vedly si vcelku dobře a královští zbrojaři postupně dodávali vylepšené verze. Jestliže onen první kus nabízel dostřel asi 13 km, u pozdějších verzí s delšími hlavněmi vzrostla hodnota na více než 19 km. Také britští generálové ale požadovali ničivější zbraně, takže oslovili firmu Vickers, aby usadila na koleje dva kanony ráže 305 mm, které vznikly coby záložní výzbroj pro bitevní loď Cornwallis.

Do boje zasáhly rovněž v roce 1915 a poté se k nim přidaly další dva kusy, jež ale dodala firma Armstrong, která použila i vlastní lafety. Tatáž společnost navíc získala kontrakt na 305mm železniční houfnici s kruhovou lafetou. První verze Mk I nabízela maximální dostřel kolem 10 km, avšak zdokonalená Mk III pálila již na téměř 14 km a poslední varianta Mk V dokonce na víc než 16 km.

Obsluha železniční houfnice Boche Buster, Ashbury (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Rekord mezi britskými železničními zbraněmi však tvořily dva kanony kalibru 356 mm, které původně vznikly pro japonskou loď Yamashiro. Na kolébkové lafety je posadila opět zbrojovka Armstrong a zbraně dokázaly pálit na dálku téměř 35 km. Pro zajímavost lze ještě dodat, že obě děla dostala přezdívky a že kvůli původnímu plánu umístit je do lodních věží byla fakticky zrcadlově obrácena. U prvního zvaného Boche Buster se závěr otevíral doprava, kdežto u druhého jménem Scene Shifter doleva. Oba kanony se od jara 1918 účastnily bojů, roku 1926 však byly vyřazeny. Většina menších zbraní ale zůstala v záloze, a proto se část dočkala v roce 1940 reaktivace, aby posílila obranu britského pobřeží proti očekávané německé invazi.

Organizace a nasazení

Rozmanitost francouzského železničního arzenálu ukazuje, že Paříž žádala maximální počet a ničivou sílu děl, a to i za cenu logistických komplikací, kterou takováto pestrost vzorů znamenala. Tento přístup dovoloval využít mnoho starších či jinak nepotřebných hlavní nejrůznějšího původu. Londýn naopak vsadil na standardizaci, a proto vytvořil daleko menší počet typů. Oba státy se poněkud lišily též z hlediska způsobu organizace železničních zbraní, ačkoliv u obou platilo, že základní jednotku představovala baterie se dvěma děly.

Rozdíl však spočíval v tom, že Britové zpočátku chápali železniční děla jako běžnou součást dělostřelectva, a proto k nim trvale nepřiřazovali lokomotivy a doprovodné vagony. Teprve ke konci války se částečně inspirovali francouzskou praxí, která naopak pojímala železniční děla jako specifický prvek vyžadující speciální zacházení.

Po vzoru spojenců

Francouzská baterie tak zahrnovala nejen samotná děla a jejich obsluhu, ale standardně též dva vlaky, z nichž jeden zabezpečoval přesun děl, části munice a obsahoval i dílenský vagon. Druhá souprava převážela další granáty a spadaly do ní i vozy s velitelstvím, kuchyní a materiálem pro úpravu palebného postavení. Jednalo se tedy o plně autonomně funkční vojenskou jednotku, kdežto Britové museli v tomto smyslu více improvizovat.

Železniční děla většinou vyčkávala v týlu v dostatečné vzdálenosti od fronty, ke které se přesouvala pouze v případě, že se naskytla potřeba využít jejich ničivou sílu. Zpravidla střílela na nejodolnější nebo nejvýznamnější objekty, například velitelství, muniční sklady či podzemní kryty. Narušovala také nepřátelské dopravní trasy, když se zaměřovala na křižovatky, mosty či nádraží, a samozřejmě vedla i činnost proti nepřátelským dělům, takže se nejednou odehrály i souboje dohodových a německých železničních kanonů. Došlo však též k případům, kdy se děl zmocnil nepřítel, kterému se podařil lokální průlom. Železniční zbraně se každopádně opravdu osvědčily a armády si je většinou ponechaly ve výzbroji nadále. Jejich nasazení ve druhé světové válce ale mělo podstatně menší měřítko.