Slunce vychází nad Dálným východem: Japonská intervence na Sibiři (2)
Ruská občanská válka nechvalně proslula zvěrstvy, která většina zapojených stran páchala na zajatcích i civilním obyvatelstvu. Výjimkou nebyla ani japonská císařská armáda, jež měla na Dálném východě nejvíce mužů ze všech intervenčních sil.
Japonská okupační vojska v Rusku začala na přelomu let 1918 a 1919 úzce spolupracovat se sibiřskými bělogvardějci, do jejichž čela se po převratu v Omsku dostal admirál Alexandr Kolčak. Ruská bílá armáda, československé legie chránící její týl a císařské vojsko působící v Zabajkalí a na Dálném východě představovaly společně obrovskou sílu, která ovládala rozsáhlé území a představovala pro bolševiky vážnou hrozbu.
V průběhu roku 1919 začala široká kooperace expedičních sil s kozáckým atamanem Grigorijem Semjonovem v Zabajkalí a Ivanem Kalmykovem v Chabarovsku, přestože vzájemná spolupráce probíhala už v předchozím roce. Prvně jmenovaný záhy stanul – za značné pomoci Japonců – v čele loutkového nárazníkového státu a jeho Zvláštní mandžuský oddíl v Zabajkalí bojoval proti bolševikům. Semjonov se mohl těšit i ze značné materiální pomoci ze strany Tokia, od nějž obdržel 30 děl, 50 000 granátů, 20 000 pušek se 40 miliony nábojů a 100 kulometů se 2 miliony nábojů. Hlavním městem nového státního útvaru se stala Čita, z níž pak Japonci i atamanovi vojáci podnikali výpady do okolí a obsazovali amurskou železnici.
Zvěrstva samurajů
Brzy se začala projevovat nevole místního obyvatelstva nad některými kroky okupantů. I když většinu měst kontrolovali bělogvardějci, na venkově se začaly formovat partyzánské skupiny. Ty působily japonskému vojsku nemalé ztráty, proto císařská armáda přistoupila k vypalování sídel podezřelých ze spolupráce s bolševiky či jen sympatií k nim. Ve vesnicích Mazanovo a Sochatino v amurské oblasti v reakci na japonské represe obyvatelé povstali. Vzpoura však byla rychle potlačena a 11. ledna 1919 trestný oddíl na rozkaz velitele kapitána Maedy postřílel více než 300 lidí.
V únoru 1919 vydal velitel 12. pěší brigády generálmajor Širo Jamada následující výnos: „…nepřátelské extremistické buňky, které stojí proti japonským a ruským (bělogvardějským) silám, jsou roztroušeny po celém území, někdy se Rusové odváží zaútočit na nás a někdy se chovají jako mírumilovní lidé, takže je nemožné navenek určit, kdo je kdo. Od nynějška, pokud se něco stane rusko-japonským silám a zjistí se, že obyvatelé vesnice jsou zapojeni do extremistických aktivit, každá taková vesnice musí být zničena a vypálena.“
Plameny nad Ruskem
Na základě tohoto rozkazu došlo v březnu 1919 k trestným akcím v několika přímořských obcích. Japonský voják Waititi Tanabe v dopise domů uvedl, že ve vesnici Ivanovka u Blagoveščenska se partyzáni zmocnili telegrafu. Ještě v ten samý měsíc jeho jednotka Ivanovku obsadila, domy vypálila a na 300 obyvatel pobila. Tanabe tento postup zdůvodňoval: „Bylo rozhodnuto upálit všechny, kteří se přidali k extremistům.“
Takové trestné výpravy měly působit jako odstrašující případ pro každou vesnici, která by podporovala rudé. Jeden americký důstojník se v červenci 1919 stal svědkem jedné takové akce na železniční stanici Svijagino: „Pět Rusů bylo odvedeno k hrobům vykopaným v blízkosti železniční stanice, byly jim zavázány oči a nařízeno, aby si klekli na okraj hrobů s rukama svázanýma za zády. Dva japonští důstojníci, kteří si sundali kabáty a vytáhli šavle, začali oběti sekat za krk, a když každá z obětí spadla do hrobu, tři až pět japonských vojáků je s radostným křikem dorazilo bajonety. Dvěma z nich byla údery šavlí okamžitě useknuta hlava, ale ostatní byli zřejmě ještě naživu, protože se přes ně přehozená zemina pohybovala.“
Nikolajevský incident
Kromě podobných akcí proti civilistům stoupala četnost i intenzita bojů s bolševiky. Akce okupantů vyvolávaly stále více nenávisti mezi místními. Japonci odhadovali, že jen v amurské oblasti pů sobilo na jaře 1919 až 20 partyzánských oddílů čítajících asi 25 000 bojovníků. Nejznámějším střetem se stal nikolajevský incident, kdy asi tři tisícovky rudých obklíčily stejnojmenné město na Amuru. Tou dobou se tam nacházelo asi 350 císařských vojáků, 450 japonských civilistů a na 300 bílých. Po uzavření příměří s bolševiky se začali partyzáni svobodně pohybovat po městě a později i po pravovat bělogvardějce. Japonci se 12. března 1920 rozhodli zasáhnout a došlo k bojům, které ale po pár dnech skončily složením zbraní.
V květnu se z Chabarovska vydaly na pomoc svým spolubojovníkům japonské oddíly. Rudí proto Nikolajevsk raději opustili a stáhli se do tajgy, ale před svým odchodem ještě stihli povraždit zajaté Rusy, japonské vojáky a civilisty i mnoho obyvatel protibolševického smýšlení. Tato zvěrstva posloužila Tokiu jako záminka k okupaci nedalekého Sachalinu, kde měla armáda zamezit dalším zvěrstvům.
Vedle toho Japonci zachránili více než 900 sirotků z rodin Poláků, které na Sibiř vyhnaly v minulosti ještě carské úřady. Císařští vojáci dále pomáhali americkému Červenému kříži evakuovat z válečné zóny téměř 800 ruských dětí, které byly v roce 1918 odvezeny na východ země z Petrohradu. V neposlední řadě pak japonské nemocnice pomáhaly také raněným a nemocným spojeneckým vojákům včetně československých legionářů.
Začátek konce
V průběhu roku 1920 se začalo hovořit o příměří mezi Japonci a bolševiky a vytvoření dalšího samostatného nárazníkového státu na východě Sibiře. V dubnu 1920 došlo k vyhlášení Dálněvýchodní republiky, která se rozkládala na západě Zabajkalí. Na východě působil ataman Semjonov a japonské intervenční síly. Tokio s před staviteli rudých intenzivně vyjednávalo, ale brzy se ukázalo, že japonská strana nehodlala přijmout návrhy protistrany.
Od června 1920 se začaly Spojené státy a jejich partneři z Vladivostoku stahovat, ale císařské jednotky z obavy ze šíření komunismu směrem k Japonsku či k okupované Koreji zůstávaly. Nadále vojensky podporovaly místní loutkové vlády a v oblasti vydržely až do roku 1922. V březnu a dubnu se jim ještě podařilo odrazit silnou bolševickou ofenzivu proti Vladivostoku, ale o dva měsíce později (24. června 1922) Tokio oznámilo, že do října stáhne své vojáky z ruského území. Výjimkou se stal ostrov Sachalin, který Japonci zabrali v odvetě za nikolajevský incident.
K odchodu císařských oddílů přispěl vedle kritiky opozice, poukazující na ekonomické a lidské ztráty, do značné míry i vliv Spojených států a Velké Británie. Někdejší spojenci podezřívali Tokio, že usiluje o anexi části okupovaných území. Japonská vláda nakonec pod silným diplomatickým tlakem těchto mocností ustoupila a 25. října 1922 opustili Vladivostok poslední císařští vojáci.
