Skandály v Bílém domě: Zálety, večírky a boje o moc v sídle amerických prezidentů

Možná má Bílý dům deficit v pořádných oslavách, rozhodně to však dohání v pikantnostech osobního charakteru. Některé z nich byly vlastně nevinné: Například prezident Ronald Reagan proslul svou uvolněností, jež patřila k jeho bývalé profesi herce. S prudérností jiných si příliš nelámal hlavu a rád se v osobních prostorách i v kanceláři procházel zcela nahý – což nutně vedlo k občasným setkáním s pokojskými a uklízečkami, jimž prý obvykle pouze přátelsky a s okouzlujícím úsměvem zamával. 

Pokud si ovšem pobyt v sídle moci uměl někdo opravdu užít, byl to John F. Kennedy, který se funkce ujal ve svých 44 letech. Jeho pohlednost mu pomohla vyhrát přízeň nejen voličů, ale – v kombinaci s faktem, že třímal opratě jedné ze dvou tehdejších supervelmocí – také ohromného množství žen. V médiích i při osobních setkáních vyzařoval mládí a zdraví, ačkoliv dnes víme, že celý život trpěl úpornými bolestmi zad a občasnými depresemi, takže bez pořádné dávky medikamentů nedokázal začít den. Přesto byl vášnivým milovníkem a nic si neodpíral bez ohledu na to, že byl ženatý. Agenti tajné služby mu ochotně pomáhali eskortovat do Bílého domu přítelkyně a po nevěrách rovněž zametat stopy.

Hvězdy i lehké holky

A nešlo o ledajaké přítelkyně. Téměř s jistotou se v prezidentské posteli ocitly i takové dámy jako Marilyn Monroe, Anita Ekbergová či Marlene Dietrichová. Novinář Seymour Hersh v knize Temná strana Kamelotu píše, že „množství sexuálních partnerek postupem času akcelerovalo a některé členy tajné služby doslova šokovalo. Kennedy využíval nabídky placených společnic prakticky denně“. 

Většina z nich pracovala pro luxusní podniky vedené bohatými mafiány, ale prezidentské aféry se dařilo dlouho skrývat, protože znamenaly dobrý byznys pro všechny. A pokud už hrozilo, že by nějaká historka prosákla do novin, zakročil bratr Robert z pozice nejvyššího státního zástupce a svým vlivem na ředitele médií příběhy potopil. Přitom by skutečně bylo o čem psát: skupinové nahé koupání v bazénu Bílého domu, sex ve výtahu, který pro jistotu ochranka zablokovala mezi patry, a občasné kouření marihuany, aby se „JFK“ uvolnil… 

Nenasytný prezident

Přemíra sexu však Kennedyho nijak neuspokojila, naopak. Údajně se nechal slyšet, že pokud „každý den nedostane nějaký nový zadek, rozbolí ho hlava“. A když nebyly po ruce prostitutky, vystačil si s asistentkami a stážistkami. Dvěma svým sekretářkám, Priscille Wearové a Jill Cowanové, veřejně a s pobavením přezdíval Fiddle a Faddle, což by se dalo přeložit jako „techtle a mechtle“. Obě ho pravidelně doprovázely na pracovních cestách. 

Johnova žena Jacqueline o aférách samozřejmě věděla, důstojně však hrála roli první dámy a výbuchy vzteku si nechávala do soukromí. Hořkost a zatrpklost provázela celé manželství, ale nutnost udržet si tvář kvůli vážnosti úřadu vztah alespoň zakonzervovala. Občasné veřejné poznámky si přesto Jackie neodpustila: Když provázela po Bílém domě reportéra magazínu Paris Match, natrefila na sekretářku Wearovou a bez mrknutí oka prý francouzsky prohodila: „A tahle dáma spí s mým manželem.“ 

Návrat „mravnosti“

Po Kennedyho smrti extrémní postelové eskapády skončily, nicméně ani jeho nástupce Lyndon Johnson nebyl žádný svatoušek. Podle svědectví vyzařoval jistou animálnost, jež na ženy zabírala. Ve vztazích i v politice byl jako dělostřelecký granát: Jednou vypálený už neuhnul z trajektorie, měl tendenci dominovat celé místnosti, a když mluvil, tak důrazně – ideálně ze vzdálenosti dvou centimetrů od osoby, kterou se snažil o něčem přesvědčit. 

Údajně spal se čtyřmi svými sekretářkami a sex si dopřával přímo v Oválné pracovně, což se mu ovšem vymstilo, když ho jednou manželka překvapila přímo při činu. Posléze si nechal od tajné služby nainstalovat speciální bzučák, kterým agenti oznamovali vstup paní Claudie do přilehlých prostor. První muž tak prý měl dostatek času natáhnout si kalhoty – nebo to alespoň tvrdí Eleanor Hermanová v knize Sex s prezidenty. Na větší avantýry nezbýval Johnsonovi čas, protože veškerou jeho energii pohltila válka ve Vietnamu. 

35 let klidu

Slovo „sex“ se ve spojení s Bílým domem dostalo do médií až o 35 let později. Tehdy se však aféru prezidenta a stážistky ututlat nepodařilo a byl z toho světový skandál. Monika Lewinská, tenkrát 22letá dívka, měla za úkol vyřizovat administrativní úkony a trochu se zorientovat ve velkém světě politického soukolí. Nic z toho ji nemělo přivádět do blízkého okolí prezidenta, nicméně se kolem Clintona objevovala často a zjevně bez ostychu. Jejímu nadřízenému to bylo natolik divné, že ji raději po čase preventivně přeložil do Pentagonu. Jenže už bylo pozdě. 

Mezitím se ovšem Lewinská svěřila kamarádce, že měla sex s prezidentem, a to nejednou. Dokonce jí ukázala sako, na němž zůstalo pár kapek Clintonova spermatu po orálním sexu. A přítelkyně si její výpověď potají nahrála, což se později spolu s inkriminovanou skvrnou stalo základem vyšetřování. 

Před Senátem

Nešlo přitom zdaleka o první ženu, o kterou se prezident pokoušel. Existovala řada svědectví o obtěžování kolegyň, vždy se je však podařilo ututlat. Nakonec Clintona formálně obvinila až Paula Jonesová, která pod ním pracovala ještě v době, kdy byl guvernérem Arkansasu. Jádro žaloby nicméně spočívalo v tom, že se před ní „odhalil“ – což je jistě nepřípustné, ale nikoliv dostatečně silné. Svědectví Lewinské tudíž spadlo vyšetřovatelům do klína jako dar z nebes a žalobu následně rozšířili. 

Během několika dní se mediální prostor zaplnil šťavnatými spekulacemi, kterým nepomohlo ani vehementní Clintonovo zatloukání, že „s tou ženou nic neměl“. Celá událost nakonec skončila před Senátem a během procesu odvolání, tzv. impeachmentu, se ukázalo, že prezident o vztahu k Lewinské lhal a podle její výpovědi si sex užili nejméně devětkrát. Na odvolání z funkce to ovšem nestačilo. Když se novináři přímo v ulicích ptali voličů na jejich názor, jedna z dotázaných pronesla: „Možná je to prase, ale je to zatraceně dobrý prezident.“ A tak si ho nejspíš bude pamatovat i historie. 

Organizovaný chaos

Současný prezident Joe Biden je již pětačtyřicátým „nájemníkem“ luxusní rezidence a vzhledem k jeho věku se asi osobních výstředností obávat nemusíme. Příchod nového prvního muže do Bílého domu však znamenal zatěžkávací zkoušku pro personál: Několik desítek pracovníků mělo pouhých pět hodin, aby zabalili a odvezli zbývající majetek loučícího se prezidenta, opravili drobné závady, ale zejména vyčistili a vydezinfikovali interiéry, kde se následně rozmístil nový nábytek i umělecká výzdoba. Podle požadavků nastupujícího státníka se upravila teplota a vlhkost v obytných prostorech, intenzita osvětlení či televizní připojení. 

Výměna vedení země je vždycky hektická. Zatímco prezident skládá inaugurační slib, tým pokojských v jeho budoucím domově se nezastaví: Vyměňují matrace a povlékají postele ve všech ložnicích, vybalují oděvy a ukládají je do skříní, doplňují zásoby ve spížích, rozmisťují všude čerstvé květiny… „Říkám tomu organizovaný chaos,“ popisoval Gary Walters, který v sídle sloužil přes dvacet let a za tu dobu dohlížel na několik „rodinných transferů“.

Proměnou prochází i Oválná pracovna, jež slouží coby vizitka prvního muže Ameriky. Například Richard Nixon tam nechtěl mít množství televizních obrazovek, jež v místnosti zbyly po Lyndonu Johnsonovi, zatímco Barack Obama nechal odstranit bustu Winstona Churchilla a nahradil ji sochou afroamerického kazatele Martina Luthera Kinga.

Klíčoví lidé

Každých 4–8 let si zaměstnanci rezidence musejí zvykat na odlišné požadavky a sžívat se s novými obyvateli. Některé věci se však nemění téměř nikdy, jako třeba popularita zvířecích mazlíčků. Pouze tři prezidenti v historii, a naposledy Donald Trump, si žádného nepořídili. Všichni ostatní se rozhodli ukázat veřejnosti svou lidskou stránku právě skrz lásku k chlupatému či opeřenému společníkovi. 

Nejpopulárnější volbu představují psi, kterých tam od časů Johna Adamse žilo přinejmenším jednatřicet, následováni kočkami – ostatně jedna z nich jménem Willow bydlí v Bílém domě právě teď. Svého času přitom washingtonské sídlo obývali i mnohem exotičtější tvorové (viz Prezidentský zvěřinec). Nutno však podotknout, že hlavě státu příliš času na péči o zvířecí miláčky nezbývá. Prezidentská kancelář denně vyřizuje v průměru tři tisíce telefonních hovorů a sto tisíc e-mailů. Každý týden navíc do Bílého domu dorazí na 65 tisíc listovních zásilek. Uvádí se však, že prezident osobně přečte pouze deset z nich. 

Aby bylo vůbec možné takové množství administrativy odbavit, zaměstnává úřad prvního muže 500 lidí, další stovka jich pracuje pro viceprezidenta a zhruba 1 300 osob působí ve vojenské kanceláři. Sedm set dalších navíc zajišťuje prezidentovu bezpečnost. V součtu má potom Bílý dům kolem čtyř tisíc zaměstnanců, volné pozice se však nikdy nezveřejňují, takže zájemci místo nejčastěji získají díky doporučení. Mnozí také předávají funkci potomkům, a v sídle nejmocnějšího muže planety lze tudíž potkat příslušníky rodin, které tam pracují po generace.

Stále pod dohledem

Chce-li si hlava státu či některý z členů jeho rodiny odpočinout od hektického pracovního tempa, může zamířit do okolních zahrad. Tradičně bývaly výsadou prvních dam a tu nejstarší z nich založila Abigail Adamsová hned po nastěhování roku 1800. Prezidentský pár následně sklízel vlastní úrodu, aby nebyl závislý na produkci z obchodů. V tradici pokračovala zejména Michelle Obamová, která zeleninové záhony výrazně rozšířila. K asistenci při sázení plodin si pak v roce 2009 pozvala žáky páté třídy nedaleké základní školy, s cílem vést je ke zdravému životnímu stylu. 

Koneckonců děti mají na pozemcích Bílého domu rovněž svá privilegia: Řada prezidentů, kteří plnili mandát coby otcové nezletilých potomků, nechali do zahrad umístit pískoviště a prolézačky. Jimmy Carter obstaral své dceři Amy dřevěný domek na stromě, Kennedyovi zas koupili ratolestem trampolínu.

TIP: Život za zdmi Bílého domu: Kdo v něm úřadoval jako první a kolik stojí jeho provoz?

Ani v zahradách se však prezident zcela nevymaní z neustálého dozoru bodyguardů. Navzdory veškerému přepychu se některé věci za peníze koupit nedají, a soukromí mezi ně bohužel patří. Už Harry Truman v roce 1942 označil svůj domov za luxusní vězení: Rezidenti i návštěvníci jsou na každém kroku pod dohledem bezpečnostních složek a o samotě nikam jít nemohou. „Nesměla jsem ani otevřít okna,“ posteskla si ve své biografii Michelle Obamová.