Šílenství na vlastní uši: Na návštěvě v nejtišší místnosti světa

Zvuky klávesnice, klikání myši, šustění papírů nebo šum hovoru kolegů: Pro ty, kdo pracují v kanceláři, jde o běžné zvuky – pro inženýra Microsoftu LaSalleho Munroea, jenž má na starost správu vůbec nejtiššího prostoru na Zemi, však nikoliv. Sám přitom v laboratoři příliš často nepobývá, neboť uvnitř panují podmínky, které lidé nevnímají nijak příznivě: „Pokud tam za sebou zavřete dveře, čeká vás velmi zvláštní zkušenost. Když zadržíte dech, uslyšíte údery vlastního srdce i jak vašimi žilami proudí krev. Osobně moc často sám za zavřenými dveřmi nezůstávám,“ vysvětlil Munroe pro BBC.

Šumění molekul 

Jedinečná komora sloužící jako superpřesná audiolaboratoř se ukrývá v kampusu Microsoftu ve státě Washington, přesněji řečeno v přízemí budovy číslo 87. Technologický gigant ji nechal vystavět pro testování svých výrobků a dnes se tam zvukově analyzuje celá řada jeho produktů, včetně řady Surface computers, herních konzolí Xbox nebo brýlí HoloLens pro rozšířenou realitu.

Titulem nejtiššího místa světa se laboratoř pyšní od roku 2015, kdy v ní odborníci naměřili zvukovou hladinu −20,6 decibelu (dB), což je vskutku unikátní hodnota. Jen pro srovnání: Lidský šepot má asi 30 dB a normální dýchání někoho v naší blízkosti zhruba 10 dB. 

Rekord je ovšem specifický i proto, že se blíží nejnižší hranici bezhlučnosti, jakou jsme – mimo vakuum – vůbec schopni vytvořit. „Jen pro představu: Takzvaný Brownův pohyb, kdy do sebe náhodně narážejí molekuly vzduchu, je ‚slyšet‘ přibližně na hladině minus dvacet tři decibelů. Větší ticho již vyvinout nelze, a dostáváme se tak na hranice fyziky,“ vysvětluje Hundraj Gopal, hlavní inženýr projektu a technologický otec tiché komory. Pro lidské ucho se výše uvedená hodnota samozřejmě nachází hluboko pod úrovní slyšitelnosti, jež pro nás činí 0 dB.

Neslyšně přistávající tryskáč 

Anechoická komora, jak se prostor také nazývá, se nachází v srdci šesti cibulovitě se překrývajících stěn o tloušťce až 30 cm, což pomáhá dokonale tlumit ruchy z vnějšího světa. Navržení a výstavba místnosti trvaly týmu Microsoftu téměř dva roky a jen výběr vhodné lokace a vyhovujícího objektu zabral přes osm měsíců.

Komora tvoří krychli s délkou hrany 6,36 m a v podstatě nemá pevnou podlahu, ale „pluje“ na 68 tlumivých pružinách, namontovaných na samostatné základové desce. „Znamená to, že místnost nikdy nemá přímý kontakt s okolními budovami,“ vysvětluje Gopal. Všude po stěnách se nacházejí zvukotěsné pěnové klíny, které prostor dokonale akusticky izolují. Pokud by například přímo před budovou přistávalo letadlo, znělo by to uvnitř tohoto tichého bunkru asi jako lehký šepot.

Nesnesitelná lehkost ticha

Na dokonalém odhlučnění se však podílí řada dalších faktorů: „Tajemství je v čase a energii, kterou jsme věnovali úpravě izolací, v umístění těsnění do dveří, ve speciální technologii přívodu vzduchu nebo v rozložení kabelů. Vytvořili jsme hodně jedinečných řešení,“ dodává Gopal.

Než před dvěma lety zaklepali na dveře tehdy nové audiolaboratoře úředníci z Guinnessovy knihy rekordů, pyšnily se titulem nejtiššího místa planety Orfield Laboratories v Minneapolisu. Tamní rekord ovšem činil „pouhých“ −9,4 dB.  

Pobývat na nejtišším místě světa překvapivě není tak příjemné, jak by s mohlo zdát. Gopal, který komoru pravidelně zpřístupňuje návštěvníkům, má s jejich negativními zážitky bohaté zkušenosti: „Někteří chtějí pryč už za pár sekund. Říkají, že tam prostě nemohou vydržet. Takový pobyt není příjemný téměř nikomu. Uvnitř například slyšíte, jak lidé na druhé straně místnosti dýchají, jak jim kručí v žaludku. Určitý počet jedinců dokonce trpí závratěmi,“ vyjmenovává Gopal. Někteří návštěvníci navíc trpí halucinacemi, panickými záchvaty nebo i zvracejí. 

V bunkru bez ozvěny 

Ve světle faktu, že se většina z nás snaží uniknout před každodenním hlukem co možná nejdál, to zní možná paradoxně. Vysvětlení však přináší psycholog Peter Suedfeld z University of British Columbia: „Jsme zvyklí, že každý zvuk z okolního světa vytváří malou ozvěnu. V takových místnostech ovšem echo chybí. Je to podobné, jako když vejdete do úplně temné místnosti: Nejprve nevidíte nic, ale po čase si vaše oči zvyknou.“ 

V „chrámu ticha“ pak najednou slyšíme, jak nám vržou klouby, buší srdce, krev protéká žilami nebo jak nám jemně šumí v uších. Navíc máme tendenci vnímat sebemenší zvuk velmi intenzivně. Podle Gopala sice existují i jedinci, kteří pobyt pociťují jako jakýsi meditativní zážitek, jde však jen o malé procento návštěvníků. Otec tiché komory zároveň dodává, že tam zatím nikdo nevydržel déle než hodinu – a navíc se jednalo o získání peněz pro charitu. „Myslím, že pokud by člověk v místnosti strávil příliš mnoho času, zbláznil by se.“ uzavírá Gopal. 

Učiliště robotů 

Praktické využití nejméně hlučného místa planety je ovšem zcela jiné než poslouchat vrzání kloubů či proudění krve v žilách. Inženýři Microsoftu tam testují zvukové vlastnosti různých elektronických zařízení: Detekují například jemné vibrace, které vytvářejí kondenzátory na deskách elektrických obvodů, jimiž prochází proud. Právě takové vibrace mohou totiž na desce způsobovat nepříjemné „bzučení“, které pak zákazníci vnímají negativně. Analyzují se tam ovšem i další součásti počítačů, jež mohou potenciálně vyvolávat nežádoucí zvuky: od zdroje přes ventilátor až po monitor při vyšším podsvícení. 

V komoře se přitom testují i zvuky, které počítačové komponenty naopak vydávat mají – například ruchy při psaní na klávesnici. Podle Munroea jsou uživatelé právě na tento zvuk velmi citliví a správné „vyznění“ pak rozhodne o potenciální koupi produktu. V anechoické komoře se analyzují také reproduktory, mikrofony a další výrobky extrémně citlivé z hlediska zvuku. Odborníci z Microsoftu tam rovněž nedávno začali testovat robota – přesněji řečeno umělou osobní asistentku Cortanu. V „komoře ticha“ se robotická pomocnice vybavená umělou inteligencí učí, jak lépe rozeznávat lidský hlas.