Sídla narýsovaná do prázdna: Města budoucnosti dodnes zejí prázdnotou

Navzdory jednotkám existujících příkladů si stále jen s obtížemi dovedeme představit, že velká metropole od základů pozvolna vzniká například uprostřed pouště či na odlehlých travnatých pláních. Jenže s rostoucí světovou populací nebude mít lidstvo na výběr a k zakládání nových domovů jej časem přinutí příroda. Umělý zrod takového sídla přitom znamená extrémně riskantní počin, a to i v obdobích prosperity – jak dokládá třeba americké California City.  

Na samotě v poušti

Psal se rok 1958 a Spojené státy zažívaly vlnu euforie spojenou s koncem druhé světové války a následným rozvojem průmyslu. Všudypřítomný optimismus dokonce inspiroval českého rodáka a doktora sociologie Nathana Mendelsohna, aby si zkusil prožít svůj americký sen – a tím se mělo stát založení města. Amerika k němu byla štědrá: Když se v roce 1920, v Nathanových pěti letech, rodina přestěhovala do USA, dokázali mu otec s matkou zajistit dobré vzdělání i rozvoj mnoha z jeho talentů. Vystudoval psychologii a sociologii, ale ponořil se také do urbanismu a způsobu, jakým se organicky utváří struktura města. A odtud zbýval už jen krůček k vytyčení velkého cíle: založení vlastního sídla. 

V Mohavské poušti, asi sto dvacet kilometrů od Los Angeles, koupil Mendelsohn pozemek o rozloze 332 kilometrů čtverečních a vytyčil na něm hranice nového města nazvaného California City: Mělo jít o třetí největší metropoli v Kalifornii, hned po Los Angeles a San Diegu. Jenže její duchovní otec narazil na problém – nechtěli se tam stěhovat lidé. 

„Stavba se prezentovala jako extravagantní projekt, ale bohužel naprosto selhala,“ vysvětluje fotograf Noritaka Minami. „Spousta lidí si v lokalitě koupila pozemky, aniž by ji předtím navštívili. A věřím, že kdyby se tam nejdřív zajeli podívat, jejich zájem by opadl,“ dodává. Město mělo totiž vzniknout ve velmi odlehlé krajině, zbytečně vzdálené od nejbližšího nájezdu na dálnici, a dostat se do Los Angeles by trvalo několik hodin. Zájem o bydlení v metropoli budoucnosti, jejíž výstavba v podstatě skončila narýsováním silnic, byl tak mizivý, že se Mendelsohn vytouženého snu nakonec vzdal: Když v roce 1969 prodával svůj podíl, vyšplhal se počet obyvatel na pouhých třináct set.   

Nový život  

Od 70. let však v okolí naplánované zástavby vyrostlo vězení se středním zabezpečením California City Correctional Facility, letecká základna Edwards Air Force Base, „kosmický přístav“ Mojave Air and Space Port a také areál pro testování vozidel Hyundai a Kia. Mnozí zaměstnanci zmíněných zařízení přitom našli domov právě v California City. Nyní tam tedy žije asi patnáct tisíc lidí, což se však ani zdaleka neblíží počtům, jaké zamýšlel Mendelsohn. 

Příběh dalšího „vysněného města“, nazvaného Arcosanti, má s California City mnoho společného: Obě vyrostla v americké poušti a zrodila se v hlavě odvážného vizionáře. Arcosanti nicméně nemělo vzniknout v době poválečného boomu, nýbrž v roce 1970 coby reakce na způsob, jakým se tehdy budovala sídla v USA.

Jeho tvůrci Paolovi Solerimu se nelíbilo, že moderní zástavba počítá s tím, že každý vlastní automobil. „Vinou autocentrismu se nezlepšuje mobilita, ale vzniká moderní poustevnictví, kdy jednotlivé domy stojí osaměle v poli dalších. Utvářejí tak pomyslnou pláň sebezapření, poháněnou falešnou myšlenkou soběstačnosti,“ vysvětloval Soleri návrh města zhruba pro pět tisíc lidí, jež by se netáhlo do šířky, ale naopak by rostlo do výšky. „Problém současných sídel tkví v tom, že se jejich domy navrhují jen na několik pater, takže se zbytečně roztahují v prostoru.“

Tisíce lidí v houbě

Ital spatřoval řešení v tzv. arkologii, tedy jakémsi prolnutí architektury s ekologií. A jako názorný příklad navrhl právě Arcosanti, působící coby obří pouštní organismus, v jehož buňkách inspirovaných houbami či větvemi stromů žijí lidé. Soleri měl tedy vizi, převedl ji do návrhu – jenže postrádal prostředky, aby ji přetavil v realitu. Město tudíž mělo vzniknout díky práci dobrovolníků. 

Utopická myšlenka skutečně přilákala stovky nadšenců, kteří začali stavět, a dokonce věřili, že do pěti let bude hotovo. Jejich zápal však záhy vyprchal: Zkonstruovat kupolovitou budovu s pětadvaceti patry by bylo náročné i pro profesionální firmy. Amatéři vyrábějící všechno svépomocí byli zcela bez šance na úspěch. A tak v poušti, kde se měla zrodit budoucnost, dnes stojí jen malé torzo města. Od roku 1970 vyrostla pouhá tři procenta návrhu a v současnosti slouží jako domov Soleriho oddaných následovníků, kteří věří, že se jednou podaří dílo dokončit. Vizionář však v roce 2013 zemřel a bez něj se pomalu vytrácí i síla jeho radikálních idejí.  

Stavíme. Ale pro koho?

Zatímco v případě Soleriho a Mendelsohna selhaly sny jednotlivců, na druhé straně oceánu ve Španělsku se vymklo z rukou něco, čemu Christopher Marcinkoski z University of Pennsylvania říká „spekulativní urbanizace“. Jde o budování s cílem zvýšit hrubý domácí produkt státu bez ohledu na využitelnost nových projektů. Pyrenejský poloostrov zaznamenal v tomto duchu na počátku 21. století stavitelský boom, jenž ani zdaleka neodpovídal očekávanému růstu populace a doslova se příčil zdravému rozumu. „V zemi jste velice snadno narazili na vesnici se třemi stovkami obyvatel, která plánovala rozšíření tak, aby se jejich počet zdvojnásobil,“ vysvětluje Marcinkoski. 

TIP: Zkáza světových metropolí: Jakarta, Amsterdam nebo Tokio se potápějí. Čeká je přesun?

Zároveň se však budovalo i na zelené louce: Například 64 kilometrů od Madridu vznikalo od roku 2006 město Ciudad Valdeluz pro třicet tisíc lidí. Jenže ekonomická krize v roce 2008 zastihla Španělsko nepřipravené a drtivá většina developerských projektů se zastavila. Ciudad Valdeluz tudíž zůstalo z velké části jen „narýsované“ vozovkami a dnes tam žijí asi tři tisíce obyvatel, kteří jsou odříznuti od hlavních dopravních tepen a nemají si kde najít práci. Následky krize byly dokonce tak drastické, že se v roce 2014 ve Španělsku nacházely tři miliony neobydlených domů.

Hříchy chamtivosti

Ruku v ruce s urputnou výstavbou domů šlo v jihoevropském státě i budování letišť a rozšiřování těch stávajících. Mezi 90. léty a rokem 2010 tak vzniklo osm nových vzdušných přístavů a kapacita jednadvaceti dalších se zvětšila. Některé z nich přitom následně zkrachovaly a jiné dnes nabízejí pouze mizivé množství letů. Podobná situace přitom ve Španělsku panuje u silniční sítě: Spousta pozemních komunikací se začala stavět, ale dosud se je nepodařilo dokončit.