Samohybné dělo Sexton: Spolehlivý kostelník (2)

Mezi první jednotky, které nové samochodky Sexton obdržely, patřil 23. kanadský polní pluk. Cvičil s nimi už na jaře 1943 a později bojoval v Normandii. Jejich premiéra začala v září 1943 v Itálii, kde sloužily u 8. britské armády.

Předchozí část: Samohybné dělo Sexton: Spolehlivý kostelník (1)

S typhoony proti tigerům

Při vylodění za dne D 6. června 1944 dostaly osádky ještě na vyloďovacích plavidlech ukotvených sextonů rozkaz ostřelovat pláže, ale tato palba postrádala účinnost. V červenci 1944 tyto stroje zcela nahradily starší samochodky M7 u 21. britsko-kanadské armádní skupiny. Následně provázely Spojence při jejich postupu v severozápadní Evropě. Na rozdíl od německých stíhačů tanků a útočných děl nebo silně pancéřovaných a vyzbrojených sovětských samochodek nespočíval úkol sextonů (stejně jako amerických M7) v přímém boji s tanky. Měly poskytovat přehradnou i cílenou palbou z dálky při podpoře tanků i pěších jednotek.

Šlo o logickou roli – vzhledem ke slabému pancéřování a absenci stropu nedokázaly čelit nejen obrněncům, ale ani zkušeným pěším tankoborníkům. A právě do křížku s nimi se osádky sextonů dostaly v Normandii, kde nepřítel operoval v členitém terénu s krytím v podobě živých plotů a lesíků. Britské samohybky tu dostaly roli pojízdných těžkých moždířů určených k podpoře pěchoty, přičemž mohly využít značného rozpětí svého náměru i odměru. Nepřehledné prostředí ale kladlo obrovské nároky na jejich osádky – mimořádně nebezpečný se jevil i jen pouhý průzkum. Někdy nezbylo než opustit bezpečí pancíře a vydat se pátrat po nepříteli pěšky.

Raději nepřímo a z dálky

Do extrémní situace se dostal třeba poddůstojník a střelec v sextonu Ernest Powdrill, když jeho jednotka pronikla do německých linií ve východní Normandii na počátku srpna 1944: „Ocitli jsme se v obavách v noci hluboko v nepřátelském území doslova obklopeni německými tanky. (...) Dozvěděl jsem se, že jsou od nás vzdálené asi 200 až 300 metrů, ale terén byl tak členitý, že jsme je neviděli. Děla jsme nabili protipancéřovými granáty, což byly pořádné kusy železa asi velikosti velikého domácího bochníku chleba, ale stejně jsme byli znepokojení. Sexton nebyl stavěný na boj s tankem a okolnosti by se jistě postavily proti nám, kdybychom se do něj museli pustit,“ vzpomínal.

Velení odtud nakonec sextony stáhlo, pouze několik se jich pustilo do přestřelky s těžkými tanky Tiger. Při tažení v Nizozemsku od září 1944 se sextony mnohem víc zabývaly přesnou střelbou na větší vzdálenosti, snažily se zasáhnout například sklady munice. Baterie přitom často využívaly noční přesuny na území nikoho, odkud ohrožovaly nepřítele, a pak se zase stahovaly do vlastních linií.

K jejich nejzajímavějším úkolům patřila spolupráce s bitevníky Hawker Typhoon. Sextony se tak přece jen čistě protitankové role nakonec zhostily, i když jen zprostředkovaně. Zápalnými střelami označovaly obrněné formace nepřítele, aby je osádky letadel z dálky viděly a mohly je pak napadnout salvami svých raket s kumulativní hlavicí.

Využití sextonů dosahovalo značné šíře: používaly je britské, kanadské a jihoafrické jednotky sil Spojeného království a polská první obrněná divize. Sloužily také v Portugalsku, které je nasadilo ještě za koloniální války v Angole (1961–1975). Po druhé světové válce je používala také italská armáda. Ta ovšem samohybky přezbrojila německými 105mm houfnicemi. Britové je udržovali ve výzbroji do roku 1956. Své pokračování našly též v dalších konstrukcích, např. u australské experimentální samochodky Yeramba, která se jimi inspirovala.