Samohybné dělo Sexton: Spolehlivý kostelník (1)

Na rozdíl od německých či sovětských obrněných sil trpěli Britové v první fázi druhé světové války nedostatkem samochodek. Vlivná část britského velení totiž lpěla na koncepci křižníkových a pěchotních tanků – ta ale při tankové válce v africkém prostředí probíhající od června 1940 selhala.

Africká překvapení

Po napadení Sovětského svazu chrlil německý průmysl pod vlivem zkušeností z východní fronty útočná děla, stíhače tanků i samohybné houfnice – např. Marder I (SdKfz 135) produkovaný od roku 1942. Na africkém válčišti se jich Rommelovi nedostávalo, protože rychle formované obrněné brigády Rudé armády odčerpávaly německé síly na východ. To ale nic neměnilo na obtížné situaci tankových vojsk Commonwealthu čelícím Afrikakorpsu. Němci improvizovali, šikovně využívali výkonná 88mm protiletadlová děla i proti obrněncům a svou nepočetnou protitankovou artilerii montovali na korby tahačů a obrněných vozidel (například 7,62cm kanón Pak 36 na kolopásový transportér 5t Zugkraftwagen „Diana“ Sd. Kfz. 6/3).

„Křižníkové“, tedy rychlé, k průlomům na frontě určené tanky typu Cruiser Mk. III a Crusader ani k součinnosti s pěchotou navržené typy Matilda a Valentine nedokázaly odolávat jejich palbě. Podléhaly i v přímých soubojích s lepšími tanky protivníka typu Pz.Kpfw. III a Pz. Kpfw. IV. Pokud jde o britské samohybné houfnice Bishop (biskup) na podvozku tanků Valentine II, vyvinuté koncem roku 1941, ty neuměly poskytnout britským tankovým plukům potřebnou podporu. Jejich pětadvacetiliberní kanónové houfnice QF 25 pounder ráže 87,6 mm v mohutné věži mohly pálit pouze v úhlu od minus pěti do patnácti stupňů. Další nevýhoda bishopu (celým názvem QF 25-Pdr Bishop SPH) spočívala v nízké rychlosti – nanejvýš 24 km/h. Těchto zbraní se navíc v červenci 1942 nacházelo na severoafrickém bojišti pouhých osmdesát.

K samohybce přes tank

Britské úřady pochopily, že další vývoj bishopu postrádá smysl, a rozhodly se doplnit stavy 90 kusy americké samochodky M7 (v britském označení Priest – kněz), dodávané podle Smlouvy o půjčce a pronájmu (Lend-Lease). M7 disponovala účinnou 105mm houfnicí, jenže užitá munice odlišná od britského standardu přinášela potíže při zásobování. Američané se snažili vyjít spojenci vstříc pokusem namontovat na ni původní britskou houfnici.

Experiment ale selhal, dělo se roztrhlo hned při prvních zkouškách ostré střelby z prototypu nazvaného T51. Spojeným státům se už nechtělo investovat do vývoje zbraně produkované v příliš nízkém počtu, a tak vojáci Jeho Veličenstva museli hledat nové řešení. Našli je až v Kanadě vyvíjející vlastní úspěšný tank, neboť nabídka britské licence ke stroji Valentine se v zemi javorového listu neujala.

SHD Sexton

• VÝROBCE: Montreal Locomotive Works, Montreal
• OSÁDKA: 6 osob
• DÉLKA: 6,12 m
• ŠÍŘKA: 2,72 m
• VÝŠKA: 2,44 m
• HMOTNOST: 25 855 kg
• POHON: hvězdicový pístový devítiválcový motor Continental R-975-C1 nebo EC2 o výkonu 298,3 kW (400 koňských sil) o 2 400 otáčkách za minutu
• MAXIMÁLNÍ RYCHLOST: 40,2 km/h na silnici, v terénu 32 km/h
• DOSAH NA SILNICI: 290 km
• VÝZBROJ: 1× houfnice QF 25-pdr Mk. II nebo III ráže 87,6 mm NÁMĚR: –9 až +40 stupňů
• ODMĚR: –25 až +15 stupňů
• ZÁSOBA MUNICE: max. 112 ks 2× nelafetovaný 7,92mm kulomet BREN
• ZÁSOBA MUNICE: 1 500 ks
• PANCÉŘOVÁNÍ: 13–38 mm
• VARIANTY: SEXTON I (podvozek tanku Ram) SEXTON II (podvozek tanku Grizzly) SEXTON GPO – velitelská varianta
• VÝROBA: září 1943–1945
• CELKEM: 2 510 ks

Také americký typ M3 Lee (v britském značení Grant) Ottawu neuspokojil, protože nesl hlavní kanón v korbě, což v roce 1941 představovalo překonanou koncepci. Nakonec britská tanková mise zvolila šikovné řešení. Převzala spodní šasi a převodovku z M3 a doplnila novou, většinou odlévanou (někdy i válcovanou) korbu a moderní, 75mm kanónem vybavenou věž. Ta měla navíc disponovat schopností v budoucnu pojmout i zbraně s větší ráží a zpětným rázem.

Výzbroj doplnil spřažený 7,62mm kulomet, čímž se zrodil nový střední tank Ram (beran). Přes své výhody však do bojů nikdy nezasáhl – americký průmysl začal totiž od půli roku 1942 chrlit nové střední tanky M4 Sherman. Kvůli výhodné standardizaci je převzala i Kanada, v její licenci dostaly název Grizzly. To ale neznamenalo, že projekt tanku Ram znamenal mrhání silami. Stal se z něj úspěšný výcvikový stroj a také základna pro řadu dalších konstrukcí. Nejúspěšnější z něj odvozenou konstrukcí se stalo samohybné dělo Sexton.

Místo stropu plachta

Prototyp sextonu vyrobila na zakázku kanadského vojenského úřadu A. E. D. B. (Army Engineering Design Branch) firma Montreal Locomotive Works 23. června 1941. Vývoj neprobíhal snadno, vynořilo se hned několik problémů s instalací pětadvacetiliberního děla – pracně se hledal způsob, jak zachovat dostatečný náměr, odměr i stabilitu. I přesto se už 23. června 1942 zrodil prototyp, který testovali v lednu 1943 odborníci v anglickém Larhillu.

Brity uspokojil, a tak dali zelenou sériové výrobě, přičemž do podzimu 1943 požadovali 300 kusů. Tyto stroje vznikly už na podvozku tanku Grizzly a došlo k jejich přeznačení na Sexton II. Kanaďané je vyráběli v závodech Tank Arsenal, děla a podvozky vznikaly v továrně Sorel Works. Sexton vznikl z potřeby mít zbraň vybavenou pětadvacetiliberní houfnicí. Ram i grizzly, respektive jejich korba a podvozek, se daly pro tuto zbraň bez problémů uzpůsobit. Jinak se samohybná houfnice Sexton podobala americké M7 Priest. Britové si ovšem vyhradili celou řadu modifikací. Například sekce řidiče se nacházela na pravé straně, dělo nemělo válcovitou věžičku chránící střelce kulometu.

Bojový prostor zůstával shora otevřený a šestičlenná osádka ho mohla zakrýt pouze plachtou. Pětadvacetiliberní houfnici Kanaďané ukotvili ve speciálním loži umožňujícím dostatečný náměr i odměr. Obě varianty, tedy Sexton I na podvozku tanku Ram a Sexton II na podvozku tanku Grizzly, se velice podobaly. Lišily se hlavně použitými pojezdovými koly a vodicími koly, verze I pak zašpičatělou zadní korbou. V těchto místech se u verze II nacházely dva boxy s bateriemi.