Samohybné dělo ISU-122 a ISU-152: Obrněněc na podvozku tanků řady IS

Společně s vývojem nové generace sovětských těžkých tanků IS-2 se plánovalo využít jejich silného, dostatečně dimenzovaného podvozku i jako základu pro konstrukci výkonných samohybných děl. Zkušenosti s podobným strojem zde již byly, na podvozku těžkých tanků KV zkonstruoval Z. Kotin SU-152.

Jednalo se o vozidlo s plně uzavřeným bojovým prostorem, nesoucí silnou výzbroj – 152mm houfnici. Výroba probíhala v roce 1943 a jeho nástupcem se stal obdobný typ na bázi IS-2 – samohybná kanónová houfnice ISU-152, představující přímého následovníka starších SU-152.

Šlo o vozidlo určené k širšímu spektru činností, hlavně k palebné podpoře zejména tankových jednotek, kdy stroje postupovaly několik stovek metrů za tanky a vzhledem k značnému dostřelu likvidovaly těžkými protipancéřovými granáty německou obrněnou techniku nebo ohniska odporu. Houfnice ML-20S ničila i polní opevnění, bunkry a další chráněné cíle. Verze ISU-122 sloužila jako stíhač tanků, vyzbrojený dělem s velkým dostřelem a značnou průbojnou silou. Od ISU-152 se lišila především výzbrojí, podvozek i korba zůstaly beze změn.

Proti obrněncům i letadlům

Podvozek byl převzat ze série IS, tvořilo jej šest dvojitých pojezdových kol, hnací a napínací kolo a tři nosné kladky. Pohonnou jednotkou zůstal standardní naftový vidlicový dvanáctiválec V-2IS o výkonu 520 koní. Hlavní výzbroj u ISU-122 představovalo dělo A-19 ráže 122 mm, které roku 1944 nahradil z těžkého tanku IS-2 upravený kanón s poloautomatickým závěrem D-25T. U obou verzí bylo možné na stropním pancíři  lafetovat 12,7mm protiletadlový kulomet DŠK. Osádku tvořilo pět mužů – řidič v přední části vozidla, velitel, střelec a dva nabíječi, rozmístění kolem děla.

Výroba ISU-122 i ISU-152 se rozeběhla v prosinci 1943 a pokračovala až do konce války. Dohromady bylo těchto strojů smontováno 4 075 kusů. Produkce se pak na krátký čas zastavila, po dvou letech se ale opět rozeběhla a pokračovala až do roku 1952. V průběhu výroby vzniklo několik projektů na zvýšení bojové hodnoty stávajícího modelu, jako například ISU-130, který Sověti pokusně vyzbrojili 130mm námořním kanónem; po zkouškách prototypu však byl program zastaven. Rovněž ISU-122E se zesíleným pancéřováním nepřekročil kvůli nárůstu hmotnosti a snížení pohyblivosti pokusné stádium. Podobně dopadl i model ISU-122 BM vyzbrojený 122mm kanónem BL-7 s prodlouženou hlavní, který rovněž neprošel přes experimentální stádium.

ISU-122 (ISU-152) 

• Osádka: 5 mužů
• Hmotnost: 46 t
• Délka: 9,85 m (9,05 m)
• Šířka: 3,07 m
• Výška: 2,48 m
• Pancéřování: 20–90 mm
• Pohonná jednotka: V-2IS
• Výkon: 382,46 kW
• Max. rychlost: 35 km/h
• Hlavní výzbroj: 122mm kanón (152mm houfnice)
• Vedlejší výzbroj: 12,7mm kulomet
• Dojezd: 220 km 

ISU-122 i ISU-152 byly organizovány v samostatných plucích těžkého samohybného dělostřelectva disponujících 21 vozidly. V březnu 1945 vznikla první z brigád těžkého samohybného dělostřelectva, sestávající ze tří pluků.

Z výzbroje Sovětské armády byly poslední kusy vyřazeny v průběhu šedesátých let. Československá armáda v letech 1949–1950 odebrala celkem 36 kusů, jež byly zařazeny u 1. těžkého tankosamohybného praporu v Strašicích. ISU-152 nasadila do bojů egyptská armáda ještě za arabsko-izraelských válek v letech 1967 a 1973.