Sám sobě chirurgem: Extrémní sebeoperace sovětského lékaře

Bulletin Sovětské antarktické expedice nepatřil v 60. letech zrovna k té nejpopulárnější literatuře. Z četných zpráv o botanických objevech, ložiscích ropy pod ledem nebo o mikroorganismech žijících v mrazivých pustinách však na jeho stránkách v roce 1964 zcela vyčníval článek s lakonickým titulkem „Sebe-operace“ od Leonida Ivanoviče Rogozova.

O diagnóze není pochyb

Devětadvacátého dubna 1961 se chirurg Rogozov, účastník Sovětské antarktické expedice, neprobudil do právě příjemného dne. Vlastní zdravotní stav tehdy ve svém deníku popsal jako únavu a celkovou tělesnou slabost, doprovázenou mírnou teplotou. Nejhorší však byla bodavá bolest v podbřišku, která se navíc rychle stupňovala. Leonid Ivanovič strávil celý den na lůžku s pocitem, že mu každou chvíli praskne břicho. Ztuhlost břišních svalů, citlivost pokožky na dotek a agónie při každém nadechnutí ho nenechávaly na pochybách – jeho slepé střevo se dožadovalo pozornosti. 

Naneštěstí byl sedmadvacetiletý Rogozov v tu chvíli jediným kvalifikovaným lékařem v okruhu dvou tisíc kilometrů a všude kolem zuřila sněhová bouře. Proto se odhodlal k činu, v němž se mísilo absolutní zoufalství s obdivuhodnou chladnokrevností: Apendektomii neboli vyjmutí zaníceného orgánu z břišní dutiny si provede sám.

Příliš mnoho dobrodružství

Když se Rogozov na 6. sovětskou antarktickou expedici dobrovolně hlásil, věděl, že jde do určitého rizika a nebezpečí. A těšil se na něj. Po absolvování školy v Minusinsku totiž nastoupil na Leningradský pediatrický institut, což jeho představy o dobrodružství příliš nenaplňovalo. Prošel tam však semestrálním úvodem do specializované chirurgie, přičemž nabyté znalosti ihned využil a přihlásil se na místo terénního medika v týmu polárníků. 

Uspěl, a přesto jej čekalo zklamání. Až do posledních dubnových dní roku 1961 pro něj totiž mise probíhala nanejvýš fádně: V zásadě se staral jen o správné ukládání odebraných vzorků zmrzlé půdy a také o to, aby tucet jeho kolegů polárníků, s nimiž pobýval na nově založené stanici Novolazarevskaja, netrpěl omrzlinami či nedostatkem vitaminů. Žádné skutečné operace se v polárních pustinách neprováděly. 

Nad tím vším pravděpodobně Rogozov přemítal během těch několika hodin, kdy se bolesti zhoršovaly. Kdyby zůstal v civilizaci, představovalo by odstranění apendixu rutinní zákrok, s nímž by si poradili v každé nemocnici…

Jediný lékař v okolí

Od nejbližší „skutečné“ nemocnice však pacienta dělily tisíce kilometrů a k nejbližší terénní stanici na pobřeží to bylo šestnáct set kilometrů. Žádná z „okolních“ sovětských ani zahraničních základen za polárním kruhem v té době nedisponovala letadlem pro transport. A i kdyby – za okny zuřil mrazivý blizard. 

Na stanici Novolazarevskaja se sice spolu s Rogozovem nacházelo dalších dvanáct lidí, ale nikdo z nich neměl o chirurgických zákrocích sebemenší ponětí. Mladému lékaři přitom zněla v hlavě poučka ze skript: „Pokud se v akutním případě apendicitidy nezakročí včas, dochází k perforaci apendixu, k zánětu dutiny břišní a zpravidla ke smrti.“ Rogozov tudíž dobře věděl, že jeho šance na přežití jsou mizivé. „Transport pacienta není možný, přistání záchranného letadla je vyloučeno a já jsem jediným lékařem na základně,“ zapsal si 1. května do deníku – načež ve dvě hodiny ráno zahájil „sebe-operaci“.

Skalpel, prosím!

K ruce mu byli místní řidič a meteorolog, kteří mu podávali připravené nástroje a nastavovali zrcátko podle instrukcí. Rogozov byl v polosedu, natočený na levý bok a nepracoval v rukavicích. Nejprve si injekčně aplikoval lokální umrtvení, načež vedl břišní stěnou dvanácticentimetrový řez a začal operovat v oblasti pobřišnice. Přitom si lehce poranil přisedající část střeva a musel jej sešít. Poznamenal si také, že ho překvapilo množství vlastní krve. Apendix měl u kořene nepřirozeně tmavou barvu a Rogozov viděl, že prasknutí bylo otázkou hodin. Orgán proto odstranil a přímo do rány si aplikoval antibiotika.

Po první půlhodině práce si musel na chvilku vydechnout, protože hrozilo, že omdlí. Jak později popsal: „Nejhorší okamžik nastal, když jsem si vyjmul apendix. Citelně se mi zpomalil srdeční tep, prsty jsem měl jako gumové. Tehdy jsem si myslel, že to skončí špatně.“ S několika přestávkami nakonec vydržel až k posledním stehům. Ve čtyři hodiny ráno bylo hotovo. Další záznam v deníku zněl: „Úleva nastala téměř okamžitě. Teplota pacienta se vrátila do normálu po pěti dnech, po sedmi dnech byly vytaženy stehy.“ A po dvou týdnech rekonvalescence se Rogozov znovu zapojil do práce. 

Nezlomný sovětský člověk

Vydání zprávy o zmíněné operaci v bulletinu Sovětské antarktické expedice a její pozdější otištění na stránkách British Medical Journal využili Sověti spíš jako nástroj politické propagandy o nezlomnosti ducha sovětského člověka než coby praktický souhrn medicínských doporučení. Hrdina výjimečné události obdržel dokonce Řád rudého praporu práce. 

Po skončení polární mise se Rogozov vrátil na univerzitu a dokončil studia. Na fakultě také potkal životní lásku, českou lékařku Marcelu. Extrémní zákrok nezanechal na jeho zdraví vážnější následky a Leonid Ivanovič se dožil 66 let. Petrohradské Muzeum Arktidy a Antarktidy dodnes vystavuje chirurgické nástroje, jimiž operaci provedl.