S Wehrmachtem za humny: Přípravy na německou invazi do Anglie (2)

Enormní zájem Britů o obranu vlasti dokládá fakt, že jen v Londýně vzniklo šedesát praporů domobrany. Oddíly často utvářely skupinky lidí, kteří se dobře znali – dělníci z jedné továrny, taxikáři či popeláři. Svůj prapor měla též BBC nebo obě sněmovny parlamentu. Na Temži dokonce hlídkoval říční prapor sestavený majiteli motorových člunů.

Předchozí část: S Wehrmachtem za humny: Přípravy na německou invazi do Anglie (1)

Výcviku domobrany se ujala armáda. Rozčlenila ji na pluky, prapory, roty a čety, přičemž velikost jednotek se region od regionu lišila – kupříkladu stav rot kolísal mezi 300–400 muži. Veliteli se stávali bývalí důstojníci s válečnými zkušenostmi, pod jejichž vedením se příslušníci domobrany pustili do práce se vší houževnatostí. A to i přesto, že služba nebyla placená a výcvik probíhal po pracovní době. Hlavní překážkou se zpočátku stal nedostatek výzbroje. Pušky měla k dispozici pouze třetina mužů, a proto se cvičilo s loveckými zbraněmi, vidlemi, golfovými holemi či podomácku vyrobenými píkami. Situaci zlepšila až zmíněná dodávka amerických zbraní.

Vedle základního výcviku se gardisté učili i další dovednosti. Nechyběl trénink frází v němčině („Stůj!“ nebo „Odlož zbraň!“) ani cvičné střelby na nízko letící letadla, kdy výsadkové stroje Luftwaffe simulovaly letouny RAF. Mezi hlavní povinnosti Home Guard patřilo budování pozorovatelen, střežení důležitých budov, křižovatek, železnic a továren či patrolování v pobřežních oblastech. Koncem července 1940 v domobraně už sloužilo okolo 1,5 milionu mužů, kteří si hrdě říkali „odstřelovači parašutistů“. 

Oslavovaní i opovrhovaní 

Ačkoliv domobrana nakonec do boje nezasáhla, její přínos válečnému úsilí je nezpochybnitelný. V měsících, kdy Británie očekávala invazi každou hodinou, odlehčila armádě od strážních povinností a nejmladší hochy pomáhala připravit na regulérní vojenskou službu. Významu Home Guard si byli vědomi i vrcholní představitelé státu a Churchill s Jiřím VI. při inspekcích vyjadřovali gardistům podporu i vděk. Příslušníci domobrany se ovšem dopustili také řady přehmatů a z přehnané touhy po uplatnění se nerozpakovali kontrolovat kohokoliv a kdykoliv.

Z legitimovaných osob se obvykle vyklubali ornitologové pozorující ptactvo, malíři-krajináři, milovníci letadel potloukající se kolem letišť nebo zamilované páry. Dobrovolníci neváhali zastavovat ani policejní hlídky a vyžadovali, aby jim strážci zákona ukázali průkazy. To si policisté nenechali líbit a došlo k ostrému sporu mezi nadřízenými ministerstvy. Výsledkem byla dohoda, že gardisté mohou legitimovat policisty, ale na vyzvání jim musí i oni předložit své průkazky Home Guard.

K podstatně horším situacím docházelo, když horliví gardisté, střežící silniční uzávěry či přidělené úseky terénu, začali na domnělé Němce či špiony bez varování střílet. Desítky lidí zahynuly poté, co na ně domobrana zahájila palbu, protože se „podezřele pohybovali“ po krajině. A tak zatímco pro část obyvatelstva představovala Home Guard inspiraci, jiní tvrdili, že nadělá víc škody než užitku. 

Beton kolem měst 

Hlavní břímě obrany však stále leželo na armádě, konkrétně na Home Defence Executive (HDE), v jejímž čele stál generál Edmund Ironside. Přípravné práce se zaměřily na pobřežní opevnění podpořená hloubkovou obranou v podobě protitankových zátarasů. General Headquarters Line, nejmohutnější a nejdelší z těchto linií, tvořila obranu hlavního města a průmyslového srdce země. Další významná města pak chránily kratší „stop lines“.

Dokončení: S Wehrmachtem za humny: Přípravy na německou invazi do Anglie (3) (vychází v neděli 15. prosince)

V armádních kruzích se však záhy ozvaly kritické hlasy. Hovořily o zastaralé a statické koncepci a obviňovaly Ironsida, že připravuje zemi pouze na obléhání, aniž by vytvářel mobilní rezervy. Ať už výtky byly oprávněné, nebo ne, vláda dosadila v červenci do čela HDE generála Alana Brooka. Ten se s premiérem shodl na novém pojetí, které spoléhalo na pohyblivé a dobře vycvičené jednotky rozmístěné podél pobřeží.