S Wehrmachtem za humny: Přípravy na německou invazi do Anglie (1)

Vzhledem k vývoji války si Britové v létě 1940 uvědomovali, že očekávanému německému náporu musejí čelit sami, ač s mocným impériem za zády. Na mnohé tato situace doléhala tíživě, ale v některých kruzích zavládl pocit úlevy. Vyjádřil ho i sám král Jiří VI., když koncem června matce řekl: „Připadám si šťastnější teď, když nemáme žádné spojence, na něž je třeba být zdvořilý a hýčkat je.“

Zastaralá výzbroj

Vojáci ovšem názor panovníka nesdíleli. Royal Navy sice mělo nad Kriegsmarine drtivou převahu a letectvo přes ztráty utrpěné nad Francií rostlo, ale pozemní armáda se po evakuaci od Dunkerku ocitla v kritickém stavu. Na začátku července 1940 disponovala pouhými 200 tanky a 900 děly, navíc většinou zastaralými. Docházelo k absurdním situacím, kdy se do výzbroje zařazovaly kanony z muzeí nebo kdy obrněné oddíly namísto chybějících strojů cvičily s pekařskými vozíky.

Továrny sice chrlily novou techniku, nicméně doplnit její stavy nemohly stihnout. Jediná šance na rychlé zlepšení spočívala v nákupu ze zahraničí. V této situaci zasáhl ministerský předseda Winston Churchill a obrátil se přímo na amerického prezidenta. Dopis vyzníval tak naléhavě, že Franklin Roosevelt reagoval okamžitě.

Zbraně z Ameriky

Podle mezinárodního práva však vláda USA – státu, jenž se nenacházel ve válečném stavu – nesměla prodat válečný materiál bojující Británii. Přesto se cesta našla. Spojené státy provedly kontrolu zásob zbraní a munice, které nebyly vyhrazeny pro bezprostřední použití vlastními ozbrojenými silami. Tento materiál pak Washington za 37 milionů dolarů prodal americké Společnosti pro export oceli, která jej obratem za stejnou cenu poskytla Londýnu.

Šlo o půl milionu pušek Springfield M 1903 ráže 7,62 mm (většina se nacházela v původních pouzdrech z roku 1918 a olej v nich byl tak ztuhlý, že se před použitím musely rozehřát) a devět stovek 75mm děl s tisícovkou nábojů na kus. Opakovačky obdržela domobrana, díky čemuž se přes 300 000 standardních britských pušek Lee Enfield ráže 7,7 mm mohlo uvolnit pro armádu. Kanony putovaly do narychlo budovaných dělostřeleckých postů v pobřežních oblastech. 

Rodí se domobrana 

Vedle výzbroje se pozemním silám nedostávalo ani mužstva. Němci při plánování invaze do Anglie počítali v první vlně s nasazením 11 divizí, které mělo následovat dalších 14. Proti nim mohla Británie nasadit pouhých šest divizí, z nichž se část vzpamatovávala z bojů z Francie a část tvořili nováčci. Jednu z možností, jak co nejrychleji navýšit stavy mužů ve zbrani, představovalo zapojení civilistů. Při motivování občanů vláda označila za největší hrozbu německé výsadkáře, kteří při napadení Beneluxu seskočili za hlavní obrannou linií.

Londýn se obával, že se tento scénář bude opakovat, a tisk přinášel četná varování před padákovými myslivci. Záhy se metody likvidace parašutistů staly tématem číslo jedna v kancelářích, hospodách i továrnách. Veteráni búrské i Velké války nabízeli vládě své služby, poslancům chodily tisíce dopisů od dobrovolníků. V této atmosféře se ministři a generálové rozhodli založit oficiální domobranu nazvanou Local Defence Volunteers (LDV). Vstoupit do ní mohl každý Brit mezi 17 a 65 lety věku, který už někdy držel v ruce zbraň a neměl tělesné postižení. Délku služby armáda stanovila na deset hodin týdně.

Pokračování: S Wehrmachtem za humny: Přípravy na německou invazi do Anglie (2) vychází ve čtvrtek 12. prosince

Zatímco stravu si každý měl nosit sám, generalita se postarala o základní výzbroj a výstroj: dvacet puškových nábojů, čaj, slamník, celtu a trojici přikrývek. Po ujasnění formalit oznámil ministr války Anthony Eden 14. května 1940 založení domobrany v rozhlase a vyzval dobrovolníky k registraci na nejbližší policejní stanici. Následovala typicky britská reakce, kdy se první zájemci vydávali na cestu ještě během proslovu a další ráno policisty zavalily davy nadšených mužů. Během jediného týdne se přihlásilo 250 000 osob a další statisíce následovaly, k 31. červenci pak Britové organizaci přejmenovali na Home Guard.