S pilotem u počítače kilometry daleko: Jak fungují ozbrojené drony? (2)
Bezpilotní letouny určené pro průzkum používají armády už řadu let. Vývoj bojových dronů se však ukázal jako podstatně složitější a do dnešních dnů se většího rozšíření dočkal jediný typ
Peripetie kolem amerických proudových UCAV ukazují, že vývoj takového stroje představuje i pro velmoc náročný technologicko-vojensko-politický projekt. Ozbrojené drony totiž mohou mít mnoho podob a ujasnit si jejich roli v komplexním systému ozbrojených sil není snadné. Už jen o pohonné jednotce lze vést sáhodlouhé diskuse, neboť UCAV se dá osadit nejrůznějšími typy motorů – od nízkonákladových pístových přes menší proudové až po nejvýkonnější „turbíny“ s přídavným spalováním.
Předchozí část: S pilotem u počítače kilometry daleko: Jak fungují ozbrojené drony? (1)
Zatímco vrtulové typy vydrží ve vzduchu nejdelší dobu, drony osazené naposled zmíněným pohonem by těžily z vysoké rychlosti při pronikání do nepřátelského vzdušného prostoru. A když by se v něm ocitly, díky vektorování tahu by měly takovou obratnost, že by vymanévrovaly i protiletadlové střely.
Jak jej ovládat?
To vše nicméně za cenu extrémní technologické náročnosti a vysokých vývojových i pořizovacích nákladů. O nic jednodušší není volba způsobu ovládání dronu. Operátoři mívají k dispozici pracoviště umístěné v bunkru, vozidle, kontrolním letounu či na válečné lodi, přičemž ke komunikaci s UCAV používají vysokorychlostní digitální datové spojení.
V některých případech operátor dron přímo řídí – podobně jako RC model. Pokud by sekomunikace přerušila, stroj buď úkol dokončí dle zadaných údajů, nebo se vrátí na základnu. Nejčastěji se však počítá s tím, že UCAV absolvuje celou misi autonomně v předprogramovaném režimu a operátor pouze dohlíží, aby se něco nezvrtlo. V takovém případě může zasáhnout a převzít manuální řízení.
Predátor s vrtulí
Vzhledem k těmto složitostem není divu, že dosud nejúspěšnější UCAV šel cestou nejmenšího odporu. Americký RQ-1 Predator vzhledem připomíná klasický letoun, pohání ho tlačná vrtule a dosahuje nižší rychlosti než druhoválečné spitfiry.
Zrodil se v polovině 90. let ze spolupráce CIA, Pentagonu a společnosti General Atomics. Vojáci i špioni totiž potřebovali průzkumný stroj, který by z těžko přístupných lokalit přinášel cenné informace. Typ s dlouhým rovným křídlem obdržel čtyřválec Rotax o výkonu 85 kW, jenž se vyznačuje tichým chodem a tunovému dronu dává rychlost 218 km/h.
Nízká váha i spotřeba benzinu dovolovaly predatoru setrvat ve vzduchu 24 hodin, což přivedlo generály k myšlence uzpůsobit průzkumník i pro ofenzivní mise. Inženýři vyztužili křídla, osadili je pylony a doplnili laserový značkovač. Roku 2001 spatřil světlo světa MQ-1 Predator (M neboli multirole znamená víceúčelový, R čili reconnaissance upomínalo na průzkum), který unese dvě protitankové střely AGM-114 Hellfire, čtyři protiletadlové AIM-92 Stinger nebo šest protizemních AGM-176 Griffin.
Váha výzbroje snížila vytrvalost, přesto se z dronu stal nebezpečný bojový prostředek, který se zapojil do misí v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Jemenu nebo Somálsku. Záhy se však ukázalo, že US Air Force bude přece jen potřebovat výkonnější typ. Začátkem 21. století vznikl vývojový program Hunter-Killer, do něhož se zapojilo několik zbrojovek. Se svým želízkem v ohni přišla i General Atomics a její Predator B zaujal vojáky nejvíce. Stroj, posléze přeznačený na MQ-9 Reaper, je větší a těžší než předchůdce, unese více zbraní a dosahuje rychlosti 482 km/h. Jeho srdce tvoří turbovrtulový Honeywell TPE331 o 671 kW, na sedm pylonů lze kromě výzbroje zmíněné u MQ-1 podvěsit laserem naváděné pumy GBU-12 Paveway II nebo bomby JDAM.
Do boje!
Reaper vstoupil do služby u USAF roku 2007 a 28. října odpálil první rakety proti afghánským povstalcům v oblasti Deh Ravod. Od té doby se drony v Afghánistánu zapojily do stovek operací. Úspěšné bylo kupříkladu krytí základny Bagrám, jež se stávala cílem raketových útoků. Bezpilotní stroje díky průzkumné výbavě mudžahedíny odhalily a operátor poté odpálil výzbroj. Ani reaperům se ovšem nevyhnuly problémy – roku 2009 ztratil pilot kontrolu nad jedním MQ-9, jenž neovladatelně mířil k hranici s Tádžikistánem. V obavách z úniku technologií Američané dron sestřelili stíhačkou F-15.
Vrtulové UCAV se objevily též nad Irákem, posléze nad Sýrií zasahovaly proti Islámskému státu. Právě střela Hellfire z MQ-9 ukončila v listopadu 2015 život vraha známého jako Džihádista John. Zatím naposledy se reapery dostaly do hledáčku médií v lednu 2020, kdy jeden z nich zabil u bagdádského letiště velitele íránských revolučních gard Kásima Sulejmáního. Stroje MQ-1 už Spojené státy roku 2018 vyřadily, reapery čeká ještě dlouhá kariéra. Kromě USAF si je pořídily ozbrojené síly Francie, Indie, Británie, Itálie, Maroka nebo Nizozemí.
TIP: Nejnovější zbraň proti dronům dokáže zneškodnit dron na vzdálenost 500 metrů
A jak jsou na tom ostatní země? Zpravidla provozují jen průzkumné drony a případně zkoumají jejich vybavitelnost výzbrojí, nebo se nacházejí ve fázi testování proudových samokřídel podobných těm americkým. Mezi tyto projekty patří britský Taranis či Dassault nEUROn, vyvíjený v mezinárodní spolupráci.
Ozbrojenou výjimku potvrzující pravidlo tvoří izraelský IAI Harop, který je zároveň dronem i municí – cíle ničí nárazem ve stylu kamikadze. K jejich likvidaci slouží jak kinetická energie stroje, tak 23kg bojová hlavice. Pokud UCAV cíl nenalezne, vrátí se na základnu a přistane.
