S opicí kolem světa: Nejmenší motorka, která startovala na Dakaru
Říká se jí „opice“ – prý tak totiž vypadá člověk, který ji řídí. Vejde se vám do kufru auta, ale zároveň na ní dojedete třeba i do Afriky. Před čtyřiceti lety se na miniaturních motorkách měli učit jezdit malí kluci, dnes na nich však „řádí“ hlavně dospělí
Zcela přesnou inspiraci pro vznik minimotorky, na níž řidič sedící v podřepu skutečně připomíná opici, dnes neznáme. Podle jedné z teorií se stroj zrodil v Japonsku a byl konstruován tak, aby na něm mohly jezdit i děti. Jiní připisují jeho počátky americkým zábavním parkům, kde měl představovat další atrakci. Vyloučit nelze ani spojitost s válkou, přičemž by prapředky „opic“ mohly být tzv. welbiky, jež sloužily jako lehké skládací motorky pro výsadkáře.
Vůbec první Hondou Monkey se stal v roce 1961 model Z100, fungoval však spíš jako atrakce a v prodeji se nikdy neobjevil. Všeobecně proslula teprve řada Z50 s modely A, J, M a R – především v Americe a v Austrálii.
Afrikou na pitbiku
Cestovatel a motorkář Jaroslav Šíma ví o kvalitách malé motorky své. S opicí nazývanou také „pitbike“ totiž vyrazil do Afriky a přes Dakar na ní dojel až do Mali. „K Africe tíhnu už dlouhá léta, s opicí to byla moje čtyřiadvacátá cesta na africký kontinent. Od počátku jsem věděl, že s tímhle malým motocyklem tam nebudu mít problém,“ vysvětluje Šíma.
A jeho slova se naplnila. Celkem šestnáct tisíc kilometrů najetých na stroji, který unese v náručí, si motorkář nemohl vynachválit: „Úhel mezi stehnem a lýtkem je naprosto stejný jako na běžné motorce, na stroji se dobře sedí, protože má zvýšené sedlo. Měl jsem ho trochu přizpůsobený cestě […], ale rozhodně jsem si na něj nemohl stěžovat – naopak to byla naprostá pohoda.“
Na různých motorkách najel Šíma na několika kontinentech přes jeden a čtvrt milionu kilometrů. Opici si půjčil, když měl v opravě své cestovní enduro, a brzo bylo jasno. Kromě pohodlnosti na ní ocenil také nízkou spotřebu, díky níž byla jeho poslední výprava do Afriky zatím tou nejlevnější. Pozitivní je prý i další fakt: „Za ta léta, co jezdím, musím říct, že všechno není o rychlosti. Cestování je totiž hlavně o pozorování okolí. Při šedesáti až devadesáti kilometrech v hodině toho oproti normální motorce vidíte skutečně mnohem víc.“
Opičí rekordman
Udělat z drsných motorkářů „opičáky“ umí velmi dobře také bývalý závodník z Dakaru Ivo Kaštan: „Motorky mi splnily všechny klukovské sny, a Dakar mi splnil i to, o čem se mi nesnilo.“ Na mysli má hlavně svůj devátý závod, na nějž vyrazil právě na opravené opici – lépe řečeno na pitbiku, který jinak slouží maximálně mechanikům v táboře, aby si dojeli pro svačinu.
„Mám dokonce historický zápis, že jsem startoval na vůbec nejmenší motorce, která kdy na Dakaru jela. A přestože jsem závod nedokončil, jsem pravděpodobně jediný, kdo na pitbiku přejel Andy tam a zpět,“ dodává Kaštan. Má přitom zřejmě i úplně nejrychlejší minimotorku: Rekord, který si s opicí na Dakaru připsal – a uvedl tak v úžas i pořadatele závodu –, zlomil na solných pláních Bonneville ve Spojených státech. „Na tak malé motorce jsem dosáhl průměrné rychlosti osmdesát mil, tedy kolem sto třiceti kilometrů v hodině, což je myslím velmi slušný výkon,“ pochlubil se Kaštan. Jeho rekord atakující sto mil v hodině (asi 160 km/h) přitom dosud nikdo nepřekonal.
Opičí fandové tvrdí, že tato motorka může člověka provázet celým životem, průměrný věk jejích majitelů se však pohybuje kolem padesátky. „Jde i o to, že si starší pánové už nechtějí kupovat velkou motorku, protože se o ně třeba jejich manželky bojí,“ uzavírá Ivo Kaštan, jeden z nejuznávanějších odborníků na „opice“ na světě.
