Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války (4)

Průzkum nad hladinami moří a oceánů nutně vedl k leteckým soubojům i tam. Ostatně první ztrátu Rakouska-Uherska ve vzduchu nad italskou frontou představoval ztracený hydroplán velitele základny v Pule Václava Vosečka v květnu 1915.

Rakušan Gottfried Banfield se se svými osmi vítězstvími v okolí Terstu stal obávaným lovcem. To Němec Friedrich Christiansen zase rozséval se svým plovákovým moderním jednoplošným strojem Hansa Brandenburg W.21 zkázu nad Baltem. Nejenže sestřelil tři velké létající čluny Felixtowe F.2A, ale ještě těžce poškodil britskou ponorku. 

Poválečné osudy

S koncem roku 1918 nastala ve všech armádách redukce zbytnělých leteckých sil, protože desítky tisíc letadel už nebyly zapotřebí. Německu vzdušné síly zakázala mírová smlouva, ale i na straně vítězů se najednou potýkali s nadbytkem veteránů. Někteří sepsali o svých osudech knihy, ale pro většinu z nich práce nebyla, nebo neměli předpoklady pro mírové zaměstnání u vojenského, ale ani civilního letectva.

Mnozí nedávní hrdinové si najednou museli vydělávat jako letci téměř cirkusových podniků (například Ernst Udet) či poštovní piloti. Ne všichni ale rezignovali na slávu a dobrodružství. Charles Nungesser hodlal oživit svou slávu při dálkových letech a zmizel v roce 1927 i se svým letounem „Bílý pták“, na jehož trupu se skvěl jeho válečný pochmurný symbol z lebky, hnátů, rakve a svící.

Ve spárech nacistů

Jean Navarre se zabil rok po válce při nácviku průletu Vítězným obloukem, další zemřeli jako zalétávací piloti. Část německých es se později dala do služeb nacistů. Hermanna Göringa připomínat netřeba, ale René Fonck nechvalně proslul tím, že po porážce Francie v roce 1940 nabídl Němcům sestavení protibritské letecké jednotky! Po roce 1945 mu to však u soudu za předchozí zásluhy prominuli.

Někteří z letců si zabojovali i v letech 1939 až 1945! Mladí piloti Luftwaffe je považovali za dědečky, ale nebylo radno je podceňovat. Erich Mix, který za Velké války dosáhl na tři vítězství, stačil ještě v roce 1940 sestřelit dalších 18 nepřátel. A rozhodně se nejednalo o jedinou výjimku. Theo Osterkamp po 32 prvoválečných vítězstvích zvládl přidat ještě dalších šest. Nová letadla jim musela připadat jako z jiného světa, rychlejší a s úplně jinými nároky na pilotáž, což vypovídá minimálně o jejich odhodlání a odvaze riskovat. 

Zbylo po nich něco?

Mohlo by se zdát, že sto let je dlouhá doba a étos Velké války dávno pominul a jen historikové, fanoušci a modeláři se snaží udržet jej při životě. Ale opak je pravda. Něco přece jen přetrvalo, byť si mnoho lidí neuvědomuje souvislosti. Pomiňme názvy ulic či náměstí nesoucí jména slavných letců, která znají jen místní. Dvorce Rolanda Garrose v Paříži se jmenují nejen po sportovci, ale i po stíhacím esu. Polský výsostný znak je odkazem na Stefana Stece a jeho muže, kteří si ještě v dobách Rakouska-Uherska malovali na trup charakteristické červeno-bílé kostky.

TIP: Nevděčná vlast: Komunistická perzekuce československých letců z Británie

Také symbol slavné automobilky Ferrari – vzpínající se kůň – vychází z obdivu jejího zakladatele Enza Ferrariho k italskému esu Francesku Baraccovi, jenž si tento znak namaloval na své letadlo. A stále se objevuje spousta knih a filmů, které jsou čím dál tím víc technicky propracovanější, zároveň však stále víc zkreslují skutečnost. Máme-li připomenout alespoň jeden, tak ten nejlepší. Volně podle pamětí pilota Cecila Lewise byl natočen Aces high (u nás Stíhači, na start!), jenž i přes spoustu nepřesností nejlépe zachytil tehdejšího ducha doby – hodně slávy v zápolí a hodně deprese na bojišti.