Ruský Mickey Mouse: Ikona sovětského animovaného filmu dnes patří Japoncům

Dětství prožité v Sovětském svazu provázely písně prodchnuté melancholií z nemilé skutečnosti, že se narozeniny slaví jen jednou ročně. Zpíval je outsider – tajemné huňaté stvoření s velkýma ušima, pojmenované Čeburaška.

Chlupáč se proměnil v kulturní ikonu a plnohodnotnou hvězdu: Hned čtyřikrát se stal olympijským maskotem a Rusové ho milují dodnes. Nostalgii však hatí právní spor, v němž se o něj původní autoři ze Sojuzmultfilmu přetahují s japonskými byznysmeny. 

Sovětská společnost pro výrobu animovaných filmů vznikla v roce 1936 a svému oboru v SSSR vévodila. Čeburaška sice vzešel z jejích kreslíren, ale při turbulentní transformaci socialistické ekonomiky na kapitalistickou studio o práva na slavnou postavičku přišlo a nyní bojuje o jejich navrácení. Nejde ani tak o nacionalismus, jako spíš o nostalgii a pokus firmy dostat se zpět na výsluní. Je to pochopitelné – stačí si uvědomit, jaký sentiment pociťují Belgičané vůči svému Tintinovi nebo Američané k Mickey Mouseovi. 

Oligarcha zachraňuje 

Když se roku 1991 Sovětský svaz rozpadl, všechno, co nebylo přibité hřebíky, se v nastalém chaosu rozprodalo. Čeburaška tak skončil v rukou kalifornské společnosti Films By Jove. V roce 2007 jej sice za nezveřejněnou sumu „koupil zpět“ oligarcha Ališer Usmanov, nicméně v aktuálním sporu nejde o samotné vlastnictví práv, nýbrž o exkluzivní možnost využívat zvířátko k produkci na japonském trhu. Pomyslný pronájem vynesl ruské straně v přepočtu pouhý milion korun – jde tedy o kapku v moři třeba oproti 8,3 miliardy, jež v podobné dohodě zaplatila za práva k medvídkovi Pú společnost Disney.  

Problémy s licencí v současnosti přiživuje dopis z roku 2015, který zástupci Sojuzmultfilmu údajně odeslali do země vycházejícího slunce a v němž stálo, že původní desetiletý exkluzivní kontrakt na Čeburašku neprodlouží. Japonská firma Cheburashka Project popírá, že by vypovězení smlouvy obdržela. Ruská strana proti jejím námitkám argumentuje, že se jí práva vrátila, neboť zmíněného roku nedostala od Japonců platbu za prodloužení licence… Navzdory zmatkům má ředitel Cheburashka Project Hirojuki Fudžiwara jasno – kontrakt byl podle jeho slov v roce 2015 aktualizován a stále platí. 

Cenzura bez šance 

Archiv Sojuzmultfilmu a obzvlášť Čeburaška představuje pramen kreativní kritiky života v Sovětském svazu. Dobová cenzura se sice animované snímky, které zesměšňovaly hnidopišské byrokraty, ředitele fabrik nedbajících na životní prostředí či ortodoxní hnutí pionýrů, pokoušela ovlivnit. Prosadila však jen drobné zásahy, neboť Čeburaška si bez ohledu na bezútěšnost situace udržoval dobrou náladu a v lidech viděl vždy to lepší. 

Čtveřice filmů z let 1969–1983 vypráví příběh stvoření, jež do Svazu přicestuje v krabici s pomeranči. Objeví ho podvodný zelinář a „vyhodí“ jej v zoo. Jenže vedení zahrady huňáče vyžene, protože se jedná o neznámý druh. Čeburaška se tam ovšem spřátelí s krokodýlem Geňou a spolu se pokusí přidat k pionýrům, kteří jsou vykreslení jako exkluzivní klub namyšlených: Neobvyklou dvojici kamarádů odmítnou přijmout, protože neumějí pochodovat, rozdělávat oheň ani stavět ptačí budky. Sovětští cenzoři si například stěžovali, že jeden z filmů pionýry dehonestuje, a k jejich uklidnění tedy do scénáře narychlo přibyla věta: „K pionýrům se smějí přidat jen ti nejlepší.“ 

Roztomilost nestačí

Za svůj vzhled vděčí Čeburaška animátorovi Leonidu Švarcmanovi, který jej stvořil coby hravé zvíře s obrovskýma ušima, jež se svěšují, když má malý tvor strach. K jeho poznávacím znamením patří výrazná chodidla, velké černé oči a dětský hlásek. 

Není divu, že v něm japonská televizní společnost TV Tokyo Communications Corp. viděla obchodní příležitost a zaplatila za desetiletá výhradní práva, jež posléze převedla na Cheburashka Project. Podle Fudžiwary se koupě nakonec nevyplatila, neboť má Čeburaška v soutěži roztomilosti na japonském trhu příliš velkou konkurenci – přesto se firma odmítá práv vzdát. Japonci tvrdí, že huňáče vlastní až do roku 2023, a loni s ním dokonce vydali animovaný film. Fudžiwara dál podotýká, že práva získali nejen od Sojuzmultfilmu, ale také od Eduarda Uspenského, autora knih, podle nichž animované snímky vznikaly. 

Urážka a zrada

Otázka autorství kontroverzi dál prohlubuje, neboť podle Juliany Slaščovové z předsednictva Sojuzmultfilmu chlupáče nestvořil Uspenskij. Prý jde o kolektivní dílo týmu společnosti, který dodal Čeburaškovi proslulý vzhled, hlas i způsob pohybu. Jednalo se o odklon od knih, jež zvířátko popisovaly coby kazovou hračku se žlutýma očima, v níž se snoubily rysy králíka, kočky, psa a klokana. „Hlavní protagonista představuje výsledek práce výtvarníků, vedení, animátorů i herečky, která mu propůjčila hlas,“ tvrdí Slaščovová.

Švarcman, jenž letos v srpnu oslaví sté narozeniny, v mnoha rozhovorech pro ruská média vysvětloval, že když Čeburašku v 60. letech vytvářeli, neměli v týmu ponětí, co jsou autorská práva. Jejich prodej na ně pak zapůsobil jako urážka a zrada. 

Televize za oceánem

Maya Balakirsky Katzová uprchla s rodiči ze Sovětského svazu coby dítě a vyrostla s Čeburaškou ve Spojených státech. Zatímco seriály Tom a Jerry či Bugs Bunny Show jí způsobovaly noční můry, sovětské zvířátko dokázala sledovat stále dokola. „Vzpomínám si na ten kulturní šok. Americké televize jsem se doslova bála a rodiče byli zaskočení, jak moc je plná násilí,“ vzpomíná Katzová, působící dnes jako historička umění na izraelské Bar-Ilan University.

„Čeburaška představuje ideál,“ myslí si. „Ve filmu je naprosto nevinný. Jde o ztělesnění všeho, co nebylo možné, ale o čem se zároveň snilo.“ Pro kunsthistoričku jsou japonská ztvárnění postavičky plochá – je pouze prvoplánově roztomilá a neodráží jemnou společenskou kritiku. Současný šéf Sojuzmultfilmu Sergej Karpov vnímá Čeburašku coby odklon od klasického heroického protagonisty animovaných filmů Sovětského svazu: „Je jako cizinec, který ničemu nerozumí a jehož hlavním životním cílem je spřátelit se s ostatními, případně pomoct jiným, aby si přátele našli.“

Kam s ním?

Podle Katzové se v Sojuzmultfilmu sdružovali talentovaní sovětští Židé, kteří se nedokázali uživit coby klasičtí umělci a jimž dala animace prostor vyjádřit své pocity. Pod úspěch Čeburašky se tak mimo jiné podepsala zkušenost z boje se zarytým antisemitismem. 

TIP: Plagiát nebo inspirace? Příběh Lvího krále stále budí kontroverze

„Jakožto diváci nakonec Čeburašku spatříme zklamaného, protože nedostane, po čem touží. Z dlouhodobého hlediska jednoduše nemůže nikam patřit,“ myslí si historička. A podobný je jeho osud mimo filmová plátna, neboť coby postavička se v Japonsku netěší výjimečné oblibě, ale domů se zatím vrátit nesmí.