Ruská raketa Proton: Proč s ní nikdy neletěli lidé? (2.)

Koncem šedesátých let se vSovětském svazu rozproudila debata, zda do další lodi Zond neposadit kosmonauta – čas tlačil a Spojené státy získávaly v kosmických závodech navrch. NASA vyslala do vesmíru Apollo 8 s tříčlennou posádkou, jež Měsíc desetkrát obkroužilo. Jenže jeden kosmonaut, který by přirozený satelit Země pouze pasivně obletěl, by znamenal jen slabou odpověď – a zkoušky tak pokračovaly v bezpilotním režimu. V říjnu 1970 je zakončil úspěšný let Zondu 8. Dvě z vyrobených lodí se nikdy nepoužily.

Předchozí část: Ruská raketa Proton: Proč s ní nikdy neletěli lidé? (1.)

Teoretický lunární výsadek

Raketa Proton měla posloužit i při výsadku kosmonautů na Měsíc. Původní sovětský scénář předpokládal, že nad vybranou přistávací oblastí opakovaně přelétne v minimální výšce snímkovací družice. Její záběry pak umožní vybrat dvě konkrétní místa vzdálená asi 5 km, kde přistanou dva na sobě nezávislé Lunochody – a oba měl vynést právě Proton. 

Poté by do záložní lokality přiletěl lunární modul bez kosmonauta: Lunochod by přitom sloužil jako radiomaják a po přistání by zařízení důkladně nafotografoval kvůli detekci případného poškození. Teprve potom by přišel na řadu výsadek kosmonauta do hlavní oblasti a také při něm by Lunochod fungoval jako navigační prvek. Přímo na Měsíci by si pak kosmonaut vybral, kterým ze dvou identických modulů se vrátí, přičemž z hlavní oblasti do záložní by mohl přejet na Lunochodu. Jak ovšem víme, noha sovětského kosmonauta na povrch našeho souputníka nikdy nevkročila. 

Kosmická loď TKS

Proton měl vynášet i pilotované lodě TKS neboli Transportnyj Korabl Snabženija: vyvíjely se od října 1964 coby součást vojenské stanice, která představovala odpověď na americký program stanice MOL čili Manned Orbiting Laboratory. 

Systém měl sestávat ze tří základních komponent: Návratový modul pro posádku VA (Vozvraščajemyj Apparat) by byl připojen k rozměrnému servisnímu bloku FGB (Funkcionalnyj Gruzovoj Blok), jenž by mimo jiné nesl značné zásoby paliva, potravin, vzduchu či hygienických potřeb – zkrátka všeho, co by kosmonauti potřebovali pro minimálně půlroční pobyt na vojenské stanici. Operace by se tak zjednodušily, protože by nebylo nutné vypouštět dodatečné zásobovací lodě. Třetí komponentu systému by tvořila právě stanice Almaz. 

Převážně úspěšné mise

Návratový modul VA o průměru 2,79 m a se startovací hmotností 7 300 kg (včetně věže záchranného systému) pojal tříčlennou posádku a mohl samostatně létat až 31 hodin – jak bez servisní sekce FGB, tak s ní. Jeho první orbitální test se uskutečnil 15. prosince 1976: raketa Proton vynesla dvojici (!) návratových modulů Kosmos 881 a 822, jež po dvou obletech Země zase bezpečně přistály. 

Další zkouška 4. srpna 1977 se proměnila v test záchranného systému, neboť ve 49. sekundě letu selhal nosič Proton. Horní kabina VA disponovala záchrannou věží, která fungovala spolehlivě; ta spodní však podobný systém neměla, a zanikla. Mise Kosmosu 997 a 998 znamenala 30. března 1978 zopakování premiérového letu a stejně dobře skončil 23. května téhož roku start Kosmosu 1100 a 1101.

Mezitím 17. července 1977 vzlétla poprvé sestava VA včetně FGB jako Kosmos 929. Šlo o autonomní let, zatímco ostatní kompletní sestavy navštívily orbitální stanice Saljut 6 a Saljut 7: k první zmíněné zamířil 25. dubna 1981 Kosmos 1267, ke druhé se pak 2. března 1983 vydal Kosmos 1443 a 27. září 1985 i Kosmos 1686.

Mimochodem, několik lodí VA a dvě stanice Almaz koupila před několika lety soukromá firma Excalibur Almaz a slibovala, že z nich udělá dopravní systém pro vesmírnou turistiku. Společnost se však nyní potýká s ekonomickými problémy a pořízený hardware v tichosti rozprodává po aukcích.

Raketoplán na Protonu

O Protonu se často hovořilo jako o nosiči pro miniraketoplán. Na Západě se v 80. letech zmiňoval „kosmoplán Uragan“, jeho skutečný název však zněl LKS (Ljogkij kosmičeskij samoljot) a od roku 1975 jej vyvíjel Vladimir Čelomej. Letoun měl mít hmotnost 20–25 t při startu a maximálně 17,8 t při přistání, v nákladovém prostoru o objemu 30 m³ mohl nést až 5 t materiálu a posádku měli tvořit dva nebo tři kosmonauti. V pilotované verzi mohl stroj létat týden, v bezpilotní až rok.

LKS se rozpracovával několik let. V roce 1980 dostal Čelomej příkaz předat veškerou dokumentaci konstrukční kanceláři NPO Molnija, která se zabývala větším kosmoplánem Buran. Konstruktér však odmítl a několik dalších let se LKS věnoval. V září 1983 vznikla zvláštní komise pod vedením náměstka ministra obrany Vitalije Šabanova. Většina jejích členů se po několika slyšeních shodla, že projekt je uskutečnitelný a zajímavý – přesto jej zastavili. Čelomej si navíc vysloužil důtku za „neautorizovanou práci“.

Návrat k Měsíci?

Jako „návrat ke kořenům“ lze označit ruské plány, které už několik roků slibují využití rakety Proton k pilotovanému obletu Měsíce v upravené lodi Sojuz. Zatím nejde o oficiální projekt a jediný, kdo je jím nadšen, je společnost Space Adventures: ráda by totiž nabízela v jednom plavidle dvě letenky po 150 milionech dolarů platícím turistům. Firma slibuje, že od podepsání kontraktu se mise uskuteční do čtyř let – včetně jedné bezpilotní zkoušky.

Space Adventures také opakovaně oznámila, že získala dostatečně solventního zákazníka. S železnou pravidelností o tom publikuje tiskovou zprávu už od roku 2004, což jí na důvěryhodnosti příliš nepřidává: společnost jen čeří stojaté mediální vody.