Rudý plamen pod pancířem: Sovětský plamenometný tank T-26 (2)

Sovětské plamenometné tanky upravené na nový standard obdržely jméno ChT-133. Řada menších změn interiéru kvůli instalaci plamenometu ale znemožňovala využití věží standardních T-26 a výroba se proto zdržela čekáním na vytvoření dostatečné zásoby patřičně upravených kusů. Sériové ChT-133 proto začaly z linky sjíždět až v lednu 1940 a do ukončení produkce v létě 1941 vzniklo 265 vozidel.

---

Válka

Čtěte také:

Rudý plamen pod pancířem: Sovětský plamenometný tank T-26 (1)

Lehký T-26 dlouho tvořil jádro tankových sil Rudé armády a s více než 11 000 vyrobenými kusy šlo ve své době o vůbec nejpočetnější obrněnec. Není proto divu, že sovětští inženýři na jeho základě...

Konstrukční tým mezitím i nadále hledal způsob, jak do T-26 zabudovat plamenomet bez nutnosti odstranit kanon. Jako ryze soukromý projekt proto inženýři navrhli prototyp ChT-134, u kterého se plamenomet přesunul do trupu vedle stanoviště řidiče. Umístění nádrží na levé straně bojového prostoru přitom zůstalo zachováno. V lednu 1940 továrna č. 174 zkompletovala dva prototypy, které následně putovaly na frontu zimní války ve Finsku. Tam obdržely 10mm přídavné plátování na věži a korbě, jejich další osud je ale neznámý.

Doslovný křest ohněm 

Organizace chemických T-26 v rámci Rudé armády se vyvíjela postupně. Dle původních řádů z první poloviny 30. let byly tyto stroje zařazovány v chemických četách, jež se dle potřeby přidělovaly k mechanizovaným a tankovým brigádám. Od roku 1935 začaly vznikat nezávislé chemické prapory, jež se v pozdějších letech konsolidovaly do samostatných chemických brigád. V roce 1940 pak měl každý mechanizovaný sbor Rudé armády disponovat dvojicí praporů plamenometných tanků s celkem 56 stroji. Skutečné počty se ale často lišily útvar od útvaru. 

Prvního bojového křtu se obrněnce ChT dočkaly v řadách 9. mechanizované brigády, která v srpnu 1938 nasadila devět ChT-26 u jezera Chasan a ve střetu se silami císařského Japonska o jeden chemický tank přišla. Když se pak v květnu 1939 rozhořely boje u Chalchyn golu, účastnila se jich také 2. chemická tanková brigáda s osmnácti ChT-130 a dvě čety ChT-26 ze stavu 11. tankové brigády. Oba útvary se v srpnu zapojily do velké ofenzivní operace, která vyústila ve zničení všech japonských sil na mongolské straně hranice.

Proti Japoncům i Finům

Soudě dle dostupných hlášení sovětských důstojníků si chemické tanky proti císařské armádě vedly poměrně dobře. ChT-26 a ChT-130 dokázaly při správném nasazení účinně čistit japonské bunkry a zákopy a zároveň měly na protivníka i nezanedbatelný psychologický vliv. Japonská pěchota začala brzy plamenometné tanky natolik nenávidět, že pokud se jejich osádky pokusily po vyřazení svého stroje vzdát, obvykle je na místě zastřelila. Zároveň ale platilo, že kvůli poměrně krátkému dosahu zášlehu byly chemické T-26 zranitelné odvetnou palbou. To platilo zejména u starších ChT-26, které musely operovat v dosahu ručních protitankových granátů. Po konci bojů je proto začaly útvary vyřazovat ve prospěch novějších typů. 

Druhou příležitost k boji dostaly plamenometné T-26 po začátku zimní války s Finskem v listopadu 1939. Velení Rudé armády vyslalo na severskou frontu celkem pět samostatných chemických praporů sloužících v řadách 30. a 36. tankové brigády a rovněž také 13 plamenometných čet rozprostřených mezi různé mechanizované útvary. Svou hodnotu tanky prokázaly při těžkých bojích na Mannerheimově linii, kdy je rudoarmějci používali jako součást improvizovaných bojových skupin užívaných k nočním útokům na finské polní opevnění.

Vysoké ztráty 

Jednu takovou skupinu nejčastěji tvořily dva chemické tanky, tři standardní T-26, četa ženistů, rota řadové pěchoty a několik polních děl. Palba kanonových obrněnců a tažených děl nejprve zničila či potlačila finské protitankové zbraně, což chemickým tankům umožnilo dostat se k nepříteli na dosah svých plamenometů. Ženisté krytí pěchotou pak likvidovali případné kapsy odporu. Tato taktika nesla své ovoce, na druhou stranu ale poukázala na slabou balistickou ochranu chemických tanků. U nich případné probití pancíře ve většině případů způsobilo únik a požár vezené hořlaviny, což okamžitě proměnilo interiér vozidla ve žhnoucí výheň. 

Statistiky mluví za vše – ztráty mezi osádkami ChT-26 a ChT-130 byly v průměru o třetinu vyšší než u standardních T-26. Ve snaze tuto slabinu odstranit se na T-26 i jejich plamenometné varianty začaly počátkem roku 1940 montovat případné pancéřové pláty o síle 10 mm. Ty chránily obvod věže i nástavby, ani to ale problém s nedostatečnou ochranou nevyřešilo. Z celkového počtu 446 chemických tanků tak bylo ve Finsku vyřazeno 124, z toho 24 zcela vyhořelo a dalších 59 utrpělo neopravitelná poškození.

V rukou nepřítele

Tyto ztráty špičky Rudé armády přesvědčily, že plamenometné tanky na šasi T-26 již do budoucna nemají co nabídnout. Konec výroby ChT-133 v létě 1941 proto znamenal i konec vývoje celé řady. V době německé invaze do SSSR v roce 1941 se nicméně ve službě stále nacházelo 1 134 kusů plamenometných T-26. Jejich osud není znám, podle všeho ale Sověti o naprostou většinu přišli během prvních měsíců bojů. Minimálně jeden kus ukořistili Němci, neboť se lze setkat s německým označením Flammenwerfer Panzerkampfwagen 739(r). 

Neznamenalo to ale konec plamenometných tanků jako takových. V následujících měsících a letech se plamenomety montovaly i do jiných obrněnců; zřejmě nejznámější byl OT-34 odvozený od legendárního středního T-34 a plamenometná verze těžkého KV-1 s označením KV-8. Oba stroje nicméně vznikly jen v malých sériích, jelikož Rudá armáda postupně začala o chemické obrněnce ztrácet zájem.