Rozžhavená kovadlina: Americká speciální operace Eager Anvil
V lednu 1991 se jednotky americké armády a letectva spojily v přísně utajené operaci Eager Anvil, jež měla zlikvidovat klíčové prvky irácké protivzdušné obrany a otevřít koridor pro spojenecké letectvo. Akce, která zahájila operaci Pouštní bouře, prokázala sílu moderní vojenské technologie a koordinace.
Saddámova armáda se dlouho spoléhala na materiál ze SSSR a jeho protivzdušnou obranu tvořily Moskvou dodané sledovací a zaměřovací radary, namontované na nákladních autech. Tyto radary řídily přidružené protiletadlové dělostřelecké a raketové systémy. Plán brigádního generála Bustera Glossona počítal se současným vyřazením tří lokalit na západě země, aby se otevřel koridor pro letouny směřující k Bagdádu a k dalším cílům.
Mise nebyla vůbec jednoduchá. Osádky vrtulníků měly za úkol najít tři elektronicky propojené stanice vzdálené od sebe zhruba 110 km a poté je všechny současně zničit. Úspěch závisel na načasování, schopnostech osádek a v neposlední řadě na momentu překvapení. Stroje AH-64A vybrané pro misi patřily 1. praporu 101. leteckého pluku se sídlem ve Fort Campbell v Kentucky, jemuž velel podplukovník Richard Cody. Prapor, který je součástí legendární 101. výsadkové divize, měl moto „Nečekejte slitování“, které výstižně odráželo sílu strojů, se kterými jednotka létala. S arzenálem zahrnujícím naváděné střely AGM-114 Hellfire, neřízené rakety Hydra 70 a 30mm kanon M230, měl apač dostatečnou palebnou sílu k likvidaci určených cílů.
Ačkoliv se AH-64A zdál pro navrhovanou misi ideální, potýkal se s různými problémy. Zaprvé vyžadoval i v těch nejlepších podmínkách důkladnou údržbu – každá hodina ve vzduchu znamenala tři hodiny údržby. Většinu roku se průměrné teploty v regionu pohybovaly kolem 38 °C, což působilo potíže citlivé elektronice vrtulníků. Jemný písek navíc obrušoval lopatky rotorů, takže je pozemní personál musel opakovaně natírat. Relativně krátký bojový dolet (480 km) představoval také problém, protože bez doplnění paliva cestou by ho vrtulníky neměly dostatek k dokončení mise. A především jim scházel vhodný navigační systém.
Americké vrtulníky MH-53J Pave Low III z 20. letky speciálních operací podplukovníka Richarda Comera prošly koncem 80. let rozsáhlými úpravami včetně instalace přijímačů GPS (Global Positioning System). Ač tento navigační systém Američané dosud nepoužili v boji, nebylo pochyb, že tyto vrtulníky navedou apače k jejich cílům v připravované speciální operaci proti Iráku.
Zatímco ostatní operační záležitosti vyžadovaly delší čas k vyřešení, pojmenování úkolové skupiny tvořené příslušníky letectva a armády bylo pro podplukovníka Codyho snadné. Vzpomněl si na spolupráci 101. výsadkové divize s armádními letci během dne D v červnu 1944 a učinil logickou volbu – Task Force Normandy. Kombinovaná skupina byla rozdělena do tří týmů: Červený, Bílý a Modrý. Každý z nich měl za cíl zlikvidovat jedno ze tří radarových stanovišť včasného varování.
Charlie, alfa, bravo
V závěrečných měsících roku 1990 piloti Task Force Normandy cvičili v odlehlých oblastech severní Saúdské Arábie v přísném utajení. Přesné specifikace mise zůstávaly skryty i pilotům, kteří bez ohledu na to usilovně trénovali, studovali mapy, fotografie a makety svých cílů. Týmy pozemního personálu měly také plno práce. Navzdory extrémním pouštním podmínkám se jim dařilo udržovat v operační způsobilosti 94 % strojů. Problém s doletem vyřešili přidáním 230galonové (870 l) palivové nádrže pod jedno ze dvou křídel apače. Vyvážení asymetrické konfigurace pak vyžadovalo zavěšení dvojice čtyřnásobných odpalovačů střel Hellfire na vnější závěsníky druhého křídla a raketnice M2161 pro 19 raket Hydra 70 na vnitřní závěsníky. Díky tomu se zvýšil dolet apačů na 650 km, což jim umožnilo zdržet se u cíle až 20 minut, ačkoliv plán počítal jen se čtvrtinou této doby.
Jak se blížilo datum vypršení ultimáta OSN, ladili plánovači detaily akce, jako světelné signály, jež měly použít osádky Pawe Low, požadované techniky letu a rychlost i výšku, v níž měly týmy zamířit k cíli. Osádky mezitím nalétaly stovky kilometrů, vždy v noci a bez navigačních a komunikačních prostředků nebo pozičních světel. Za cvičné cíle jim sloužily staré autobusy a na konci každého letu piloti hlásili úroveň zničení kódovým označením: Charlie (minimální poškození), Bravo (částečné zničení) nebo Alpha (úplné zničení). Videozáznam po skončení mise s ostrým střelivem potvrdil, že apače mají dostatečnou palebnou sílu k úspěšnému provedení svého úkolu – z autobusů zbyly jen zkroucené kusy sežehnutého kovu.
Vlčí smečka jde do akce
Začátkem prosince 1990 rozvědka zjistila, že radar přidělený jako cíl Modrému týmu není spojen s žádnými operačními středisky protivzdušné obrany, což znamenalo, že nemusí být napaden. Cody proto přidělil „modré“ osádky k týmům Červený a Bílý; své muže však nadále držel v nevědomosti ohledně podrobností mise včetně umístění zbývajících cílů, pojmenovaných Kalifornie a Nevada. Na začátku ledna 1991 se týmy TF Normandie přesunuly na operační základnu Al-Džauf na severozápadě Saúdské Arábie, která měla malý sklad paliva a jednu ranvej. Přesun se uskutečnil v utajení, ani pozemní personál na letišti ve vojenském městě Krále Chálida, kde proběhlo mezipřistání, nebyl do mise zasvěcen.
Když 15. ledna 1991 uplynula lhůta pro stažení Saddámových vojsk z Iráku, stala se válka nevyhnutelnou. Téhož dne Cody a Comer informovali své piloty o podrobnostech mise, dali jim aktuální mapy a fotografie cílů. Kolem 14. hodiny dne 16. ledna obdržela TF Normandie stručný rozkaz: „Vlčí smečka provede misi“.
Hodina H – začátek operace Pouštní bouře – byla stanovena na třetí hodinu ranní 17. ledna, což znamenalo, že první z obou skupin, Bílý tým, odstartuje v 0.56 a o pět minut později ho bude následovat Červený. Pokud by šlo vše podle plánu, měly obě skupiny dorazit k cíli ve 2.38. Ze základny Al-Džauf odstartovaly všechny čtyř Pave Low, devět apačů (jeden byl záložní), dva námořní HH-60H Sea Hawk a dva MH-60G Pave Hawk od letectva.
Střelba naslepo
Pave Low nesly záchranáře z řad Pararescue Jumpers od letectva pro případ, že by se některý stroj zřítil v cílové oblasti, zatímco MH-60 a HH-60 měly zůstat v pohotovosti v saúdském vzdušném prostoru, připraveny vyzvednout osádku jakéhokoliv vrtulníku sestřeleného nepřítelem cestou. Všechny stroje TF Normandie letěly k cílům ve výšce pod 20 m nad zemí rychlostí 220 km/h při zachování naprostého rádiového klidu a bez světel. Systém GPS, na který spoléhali, nejenže nebyl dosud použit v boji, ale závisel také na hrstce satelitů řízených z Colorado Springs. Vzhledem k tomu, že vznikající satelitní síť zůstávala neúplná, mohly MH53 dostat přesnou polohu pouze během konkrétních časových oken.
Krátce po přeletu do Iráku sledovali muži Bílého týmu, jak se vzduch pod a před nimi rozzářil stopovkami střel z ručních palných zbraní. Cody, letící v jednom z vrtulníků, se domníval, že vojáci na zemi slyšeli přilétat vrtulníky a pouze naslepo stříleli k noční obloze. Kdyby byla mise prozrazena, brzy by to Američané poznali. Aby pomohly apačům s navigací během finálního přiblížení, shodily MH-53J na předem určených místech 15 km před cílem zelená chemická infračervená světla. Ta byla viditelná jen přes brýle nočního vidění či infračervené senzory a umožnila apačům udržet kurs. Přesně 90 minut po zahájení mise shodily Pave Low další chemická světla na referenční body a poté se obrátily k návratu, zatímco osádky apačů se blížily k cílům.
Kalifornie alfa! Nevada alfa!
Stroje AH-64A se přesunuly do palebné pozice a během několika sekund po útoku ve 2.38 zapnuly své laserové ozařovače cílů a vedoucí pilot ukončil rádiový klid: „Párty za 10!“ O deset sekund později zahájili střelci palbu. Rakety Hellfire zasáhly radarová zařízení a výbuchy ozářily poušť na kilometry daleko. Jakmile vystřílely hellfiry, přesunuly se apače blíž a zasypaly cíle střelami z raketnic a z 30mm kanonů. Přestože oba týmy dostaly na vykonání práce pět
minut, zvládly zničit cíle za méně než čtyři.
Zbýval už jen jeden úkol: apače kroužily nad radarovými zařízeními a natáčely způsobenou zkázu. Když se obrátily k návratu, jejich osádky vysílaly rádiem zprávu o úspěchu mise svým kolegům v Pave Low: „Kalifornie. Alfa, Alfa.“ „Nevada. Alfa, Alfa.“
Zpáteční let už byl nebezpečnější. Zatímco Bílý tým se setkal jen s ojedinělou palbou ručních zbraní ze země, na Červený zamířily dvě tepelně naváděné rakety SA-7. Naštěstí je včas zaregistroval zadní střelec MH-53 a stroj vypustil klamné cíle, které na sebe střelu přitáhly. Všechny vrtulníky se tak z akce vrátily bez úhony.
Společná mise armády a letectva vytvořila obrovskou průrvu v iráckém systému protivzdušné obrany. Když se týmy TF Normandie blížily k hranici, viděli souhvězdí blikajících pozičních světel, jak nad nimi prolétala první úderná vlna stovek bojových letounů – která nepozorovaně a bez odporu mířila ke svým cílům. Operace Eager Anvil nejen otevřela Spojencům cestu k porážce iráckého diktátora, ale zahájila novou éru technologicky pokročilého válčení.
