Rozmarný výhonek Lobkoviců: Ferdinand August své rodiče nemálo potrápil

Václav Eusebius Popel z Lobkovic byl považován za nejúspěšnějšího z Lobkoviců 17. století. Stal se zaháňským vévodou a nejvyšším hofmistrem císaře Leopolda I. Svým potomkům sice zanechal obrovský majetek s centry v české Roudnici nad Labem, ve falckém Neustadtu a slezské Zaháni, ovšem znesnadnil jim cestu za dvorskou kariérou. Na konci života totiž upadl v nemilost císaře a dožil v internaci na Roudnici. Jméno Lobkovic tehdy po dlouhé době neotvíralo dveře do vídeňského Hofburgu, spíš naopak. Na vlastní kůži to pocítil i nejstarší syn Václava Eusebia, Ferdinand August, v pořadí třetí kníže z Lobkovic.

Ferdinand August a jeho kavalírské cesty

Mladý Lobkovic neabsolvoval typickou kavalírskou cestu své doby. Nebývalo zvykem, aby se cesta kavalíra přerušila, mladík se vrátil domů a posléze v ní zase pokračoval. Lobkovicovi se to stalo. První část absolvoval od září 1673 do října 1674 a po roční pauze v ní pokračoval od října 1675 do června 1676. Jedním důvodem bylo to, že právě na podzim roku 1674 upadl jeho otec do nepřízně Leopolda I. a musel se stáhnout do Roudnice. Tato situace si vyžádala určité změny v průběhu cesty. Vedle toho ale otec rozhodně nebyl spokojen s dosavadním průběhem putování a hodlal svému potomkovi rázně vysvětlit, čeho se má vyvarovat.

Poprvé vyslal císařský hofmistr Václav Eusebius svého nejstaršího syna do cizích zemí v září 1673, kdy mu bylo osmnáct. Pro mladé členy knížecích rodů se tehdy nehodilo, aby putovali pod svým pravým jménem. Museli by totiž jako knížata reprezentovat své postavení, všechny hosty náležitě na úrovni přijímat a vydržovat poměrně rozsáhlý dvůr. To by celý podnik značně prodražilo a znesnadnilo plnění výchovného a vzdělávacího plánu, a tak se tito šlechtici (známe to i u knížat Lichtenštejnů či Schwarzenberků) vydávali na kavalírské cesty inkognito. Oficiálně zapřeli svůj stav a cestovali v hodnosti stavu nižšího – hraběcího či dokonce jen baronského.

Ferdinand August tak na otcův rozkaz přijal titul hraběte z Mühlbergu, a proto mohl vyrazit jen s malou suitou pěti osob v čele s hofmistrem Benedettem Manfredim a putovat poměrně rychle tam, kam jeho otec chtěl.

Cesta ho vedla z říšských rodinných statků přes Augšpurk dále na jih a po překročení Alp zavítal nejprve do Benátek. Po krátkém pobytu cestoval přes Bolognu a Florencii do prvního hlavního cíle kavalírské cesty. Byla jím toskánská Siena. Hofmistr tu svému svěřenci najal lektory, kteří Ferdinanda Augusta vzdělávali v historii, politických vědách, latině i matematice. Ze šlechtických cvičení se věnoval šermu, tanci a tehdy oblíbenému opevňování. Pilným studiem tu měl podle otce strávit celý rok až do podzimu 1674. Pak měl klasicky pokračovat do Říma, následně přes severní Itálii a Lyon zamířit do Paříže a po delším pobytu ve francouzské metropoli se přes Nizozemí a říšský prostor vrátit domů.

Jak už víme, otcovy úmysly nebyly naplněny. Pečlivě naplánovaná a dobře finančně zabezpečená cesta (ročně měla přijít na více jak 7000 zl.!) musela být již na konci pobytu v Sieně přerušena. Začalo to tím, že se Václav Eusebius dozvěděl, že jeho syn neplní dané úkoly, zanedbává výuku a pohybuje se ve špatné společnosti. Protože se tyto zprávy opakovaly, sršely otcovy dopisy do Sieny zlostí. Když pak navíc Václav Eusebius upadl v císařovu nemilost, už na nic nečekal a povolal Ferdinanda Augusta domů. Byl to totální krach kavalírské cesty. Mladý kníže se nenaučil to, co měl, nepodíval se ani do Říma a otci zbyly velké dluhy, které musel na dálku zaplatit. Není divu, že to stálo hofmistra Manfrediho místo.

Druhá kavalírská cesta

Na katarzi měl mladý Lobkovic rok času. Rodina ten čas využila k tomu, aby zajistila lepší výchozí podmínky, jež by zaručily, že se neúspěch nebude opakovat. Našli i nového hofmistra, jistého Johanna Georga Loybela. Nově vybrali mladému pánovi i členy doprovodu, takže z minulé výpravy zůstal jen jeden jediný člověk. Tentokráte se na všem více podílela Ferdinandova matka, kněžna Augusta Žofie Falcko-Sulzbašská, protože otec nesměl opustit Roudnici a odjet na říšské statky, odkud se jeho syn v půli října 1675 pod novým inkognitem hrabě ze Sternsteinu vydal na druhou cestu.

Byla ovšem kratší, trvala pouhých devět měsíců a jejím hlavním cílem se stal Řím. Mladý Lobkovic tam dorazil za dva měsíce. Do Itálie putoval jiným směrem než poprvé, a to přes Janov, Milán a Turín. Zde se zúčastnil pohřbu savojského vévody Karla Emanuela II. Pak rychle přejel do střední Itálie a zastavil se ve slavných poutních místech Loretu a Assisi. V sobotu 10. prosince už ho vítalo Věčné město, jež se mu stalo domovem na dalších pět měsíců. 

Čas v Římě dělil mladý Lobkovic, jehož inkognito bylo obratem odhaleno, mezi několik základních aktivit. Jako kníže se po odpolednách věnoval návštěvám významných osobností a dosáhl i audience u papeže Klimenta X. nebo bývalé švédské královny Kristiny. Běžně se ale pohyboval zejména ve společnosti svých vrstevníků ze střední Evropy – pozdějšího kurfiřta Jana Viléma Falcko-Neuburského, knížete Jana Adama z Lichtenštejna či Jana Leopolda Donáta Trautsona. Zároveň se snažil vzdělat a absolvovat některá šlechtická cvičení, čemuž byla vyhrazena dopoledne a někdy i večery, kdy se učil hrát na flétnu, kytaru a loutnu a bral také lekce opevňování.

Pravidelně si prohlížel starobylé město, navštěvoval Vatikán, významné kostely a jiné památky. Nejvíce jej lákala papežská a kardinálská sídla ve městě i za hradbami – proslavené paláce (Barberini, Farnese, Chigi a další) a zahradní vily (Doria Pamphili, Ludovisi, Borghese a další), kde mohl na vlastní oči spatřit, jak se reprezentují nejvýznamnější muži papežského státu.

Těžká cesta ke dvoru

Vzhledem k pádu Václava Eusebia na císařském dvoře je vcelku logické, že jeho dědice nečekala žádná strmá kariéra. V prvním desetiletí po návratu z kavalírské cesty se dokonce zdálo, že se Ferdinand August do přízně Leopolda I. nikdy nedostane. Po několika marných pokusech získat významnější úřad se situace změnila teprve na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nejprve se v roce 1689 stal tajným radou, což byl ceněný titul, ale jeho držitel neměl reálný přístup k moci. Zlom přišel až v roce 1691, kdy ho panovník jmenoval do funkce císařova zástupce na říšském sněmu v Řezně. Jako takový byl oprávněn nosit titul principální komisař a sněmu jménem císaře předsedat.

TIP: Dospívání urozených: Jak vypadala výchova šlechtice v raném novověku?

Do vysněné Vídně se trvaleji dostal až na přelomu let 1698 a 1699. Teprve tehdy zažil velké zadostiučinění, když obdržel prestižní Řád zlatého rouna a krátce na to se stal nejvyšším hofmistrem manželky následníka trůnu Josefa I. a pozdější císařovny Vilemíny Amálie Brunšvicko-Lüneburské. Až tato funkce mu umožnila pobývat neustále v blízkosti císařské rodiny. Tohoto privilegia využíval až do roku 1708, kdy na úřad rezignoval. Nedosáhl tedy na úplně nejvyšší funkci, jak se to poštěstilo jeho otci, ale ostudu rodu rozhodně neudělal.

Navíc ještě Ferdinand August bohatě zajistil pokračování rodu, jehož existence visela v posledních dvou generacích na vlásku. Se čtyřmi manželkami měl totiž dohromady 13 dětí, přičemž dva synové založili vlastní linie rodu. Nezdar jeho první kavalírské cesty byl dávno zapomenut.