Rozhovor s Vladimírem Remkem: Jak vypadala příprava a čím se zabýval během svého letu do vesmíru?

Letět do vesmíru bylo vaším životním snem a podřídil jste mu téměř všechno. Jak na zmíněnou dobu vzpomínáte?

Vydat se do vesmíru jsem si nade všechno přál. Jako mladý jsem o tom ale příliš často nemluvil, protože jsem se obával, že by takové přání působilo dost nerealisticky. Uvnitř jsem po tom nicméně velice toužil a skutečně jsem tomu ve svém životě podřídil téměř vše. Doufal jsem a věřil, že se mi sen může splnit, a chtěl jsem být dobře připravený. Proto i každý můj životní krok, každý posun ve studiu znamenal zároveň krok na cestě k tomu stát se kosmonautem. Když se nyní ohlížím zpět, uvědomuju si, že mě provázela také notná dávka štěstí, protože bez něj a bez dobré příležitosti prostě uspět nejde. A já jsem obojí měl.

Od rybiček do stíhačky

Přesto jste v dětství toužil i po jiné profesi, která s kosmonautikou nesouvisí. Jaké povolání vás tehdy tolik okouzlilo?

Ze začátku jsem chtěl být letec, protože můj táta byl vojenským pilotem. Jelikož jsme se však hodně stěhovali, i moje zájmy se docela měnily, přičemž mezi ně patřila také akvaristika. A protože jsem rybičky choval, myslel jsem si, že by pro mě mohla být nejlepší práce prodavače v akvaristice – že bych byl zkrátka přímo u zdroje, a měl tak rybičky z první ruky.

Od akvarijních rybek ke kosmonautice vede poměrně dlouhá cesta. Jaké životní události vás na ni nasměrovaly?

Z mého pohledu šlo o dvě zásadní události a tou první se stal start Sputniku. V té době mi bylo devět let, a jelikož tehdy ještě nebylo běžné mít doma televizi, tak jsem se na zmíněný let dívat nemohl. Přesto jsem ho nakonec viděl, a to přímo na vlastní oči. V rozhlase totiž hlásili, že bude možné družici jako blikající bod pozorovat přímo na obloze, a to v určitém čase nad jihozápadním obzorem. Hlídkoval jsem tedy pozorně pod širým nebem a skutečně jsem ji spatřil spolu se stovkami dalších nadšenců, kteří postávali venku a snažili se Sputnik zahlédnout. Jednalo se pro mě o naprosto neskutečný zážitek a i nyní, po tolika letech, bych o něm mohl dlouze hovořit.

Jako druhá událost vás tedy nepochybně zásadně ovlivnil let prvního kosmonauta. Jak jste ho tehdy prožíval?

Když Jurij Gagarin v roce 1961 odstartoval do vesmíru, považoval jsem to za tak mimořádnou událost, až jsem si myslel, že se snad na chvíli musí zastavit svět. A od té chvíle jsem věděl, že budu také kosmonautem.

Podal jste si přihlášku na Vyšší letecké učiliště v Košicích. Inspiroval vás k tomu váš otec, rovněž vojenský pilot?

Fakt, že byl tatínek vojenským pilotem, mě ve výběru určitě ovlivnil. Ale tehdy už jsem se rovněž hluboce zajímal o vesmírné lety a věděl jsem, že jak američtí, tak sovětští kosmonauti pocházeli z řad vojenských letců, především stíhacích pilotů. Takže mé směřování bylo jasné.

Život v Hvězdném Městečku

V první polovině roku 1976 nabídl Sovětský svaz zemím sdruženým v programu Interkosmos účast na pilotovaných kosmických misích. Váš dlouho očekávaný den nastal. Jak jste vše vnímal?

Byl jsem nadšený. Výběr kosmonautů programu Interkosmos probíhal od června do listopadu 1976 a vybíralo se z pilotů Československého vojenského letectva. Nejdřív lékařská komise Ústavu leteckého zdravotnictví v čele s plukovníkem Antonínem Dvořákem na základě pravidelných každoročních prohlídek vytipovala čtyřiadvacet vhodných kandidátů. A já jsem se ocitl mezi nimi.

Následně jste v Praze procházeli dalšími mnohastupňovými testy a pak přišel finální výběr. Kdy a jak jste se o své nominaci dozvěděl?

Finální výběr probíhal nadvakrát. Z náročných testů vzešlo nejprve osm a poté čtyři nejlepší kandidáti: Ladislav Klíma, Oldřich Pelčák, Michal Vondroušek a já. Byl to pro mě nádherný den a doslova jsem se už viděl v raketě na startovací rampě. Ale vnímal jsem, že je vše pořád ještě daleko a že budou následovat další testy a výběry. Ty přišly v listopadu 1976 už přímo v Moskvě, kde sovětští lékaři vybrali z naší čtveřice Oldřicha Pelčáka a mě. To bylo silné…

S Oldřichem Pelčákem jste se na vesmírný let začali chystat v Hvězdném Městečku. Jak příprava probíhala?

V prosinci 1976 jsme ve Středisku přípravy kosmonautů v Hvězdném Městečku, společně s polskou a východoněmeckou dvojicí, zahájili finální fázi výcviku. Ten běžný základní byl dvouletý, ale my jsme coby kosmonauti programu Interkosmos procházeli zkrácenou půlroční verzí, protože jsme už všichni byli absolventy vysokých škol. V květnu 1977 jsme složili závěrečné zkoušky a poté došlo na rozřazení do posádek.

Co pro vás bylo z celé přípravy nejtěžší?

Asi největší problém spočívá v tom, že se nedá vyzkoušet dlouhotrvající stav beztíže. Při přípravě jsme ji mohli zakusit jen na malou chvilku, přibližně na čtyřicet sekund. Ale dlouhodobě ji kosmonaut zažije skutečně až ve vesmíru a musí se s tím popasovat.

Po rozřazení do posádek jste vytvořil dvojici s plukovníkem Alexejem Gubarevem. Jaký byl parťák?

Rozřazení do posádek pro mě představovalo výjimečný okamžik. Alexej Gubarev měl za sebou již let v Sojuzu 17 a měsíční pobyt na stanici Saljut 4 v roce 1975, takže šlo o ostříleného kosmonauta. Druhou posádku tvořili Oldřich Pelčák a Nikolaj Rukavišnikov, který už absolvoval dva lety v délce osmi dnů: v roce 1971 v Sojuzu 10 a o tři roky později v Sojuzu 16. Gubarev byl o dost starší než já, takže jsem k němu měl jako ke zkušenějšímu velký respekt. Abychom byli opravdu dobře připraveni, přidávali jsme si tréninkové hodiny navíc. A také jsme si vytvořili takový zvláštní způsob vnitřní komunikace – on udával tón a mně nedělalo problém ho akceptovat.

V polovině února 1978 jste všichni složili závěrečné zkoušky. Tehdy jste se rozdělili na hlavní a záložní posádku? A panovala mezi vámi při testech nějaká rivalita?

Závěrečné zkoušky složily obě posádky výborně a někdy kolem osmnáctého února jsme přiletěli na Bajkonur, kde jsme se pak šestadvacátého dozvěděli – přestože neoficiálně – že do vesmíru poletíme my s Gubarevem. Podle hodnocení instruktorů byla naše dvojice o něco lepší. Rozhodnutí se muselo udělat minimálně dva dny před vyvezením rakety na rampu, protože v kosmické lodi se musí nainstalovat individuální vybavení, připravené na míru letící posádce.

A jde se na start

Pro let byla připravena loď Sojuz 28, kterou na oběžnou dráhu vynesla raketa Sojuz-U. Měl jste možnost poznat její technické parametry?

Sojuz 28 stejně jako většina těchto kosmických lodí sestával ze tří modulů, a to z návratového modulu a z obytné a přístrojové sekce. Při startu pak spočíval pod aerodynamickým krytem, na němž byl umístěn i záchranný systém SAS.

Jaká byla poslední noc před startem? Na co jste myslel?

Večer nám doporučili vzít si prášek na spaní. Byl jsem samozřejmě nervózní, tomu se člověk neubrání. Šlo o hodně. Kdyby mi například z rozčilení „vyskočil“ opar, nikam bych neletěl. Start by se odložil o dva dny a vystřídala by nás záložní posádka. Než jsem usnul, vzpomínal jsme na svůj dosavadní život, a třeba i na učitele ze základní školy – co by tomu asi řekli…

Co se vám honilo hlavou v posledních okamžicích, když jste stoupali výtahem do lodi?

Z té chvíle mám velmi emotivní zážitek. Když jsme jeli výtahem k raketě kolem montážní věže, viděli jsme na plošině pracovat techniky. A protože byl březen a zima, měli na sobě tmavě hnědé kožichy, na hlavách ušanky a kolem pasu jisticí železné řetězy. Mávali na nás, přičemž vypadali jako čerti a ukazovali nám palce nahoru. To mi utkvělo v paměti dodnes.

Vaše loď zamířila na oběžnou dráhu z kosmodromu Bajkonur druhého března 1978 v 15:28:10 světového času. Přiblížil byste nám poslední chvíle před startem?

Já jsem letěl na pozici kosmonaut-výzkumník v hodnosti kapitána, velitelem byl plukovník Alexej Gubarev. Těsně před startem jsme se na sebe podívali a on pronesl památnou větu: „Teď poletíme. Buď nahoru ke hvězdám, nebo do pekel, ale už jen společně.“ A pak jsme bez problémů odstartovali a vydali se k orbitální stanici Saljut 6, kde nás očekávali Jurij Romaněnko a Georgij Grečko.

Konečně spojení

Jaké pocity a myšlenky vás ovládly při startu, když jste se vzdalovali od Země? Dá se takový zážitek k něčemu přirovnat?

Průběh letu jsem popsal ve své knize Pod námi planeta Země z roku 1979. Po návratu jsem hrdě říkal, že na ty zážitky nikdy nezapomenu… S odstupem času už si pochopitelně nepamatuju všechno, ale to zásadní ve mně zůstalo – ten pocit, ta zvědavost, čeho jsem byl součástí a co jsem viděl. Vše bylo velice emotivní.

Den po startu zaparkoval Sojuz 28 po osmnácti obletech Země u stanice Saljut 6. Jak spojení probíhalo?

V tehdejší době se preferovalo automatické přibližování a spojení, což ovšem neznamená, že my jsme nic nedělali. Především jsme museli každou probíhající fázi kontrolovat. Největší nápor byl v posledních třiceti minutách před spojením. Přijímací kónusový „trychtýř“ měří v průměru asi sedmdesát pět centimetrů a cílem bylo dosáhnout finální rychlosti pětatřiceti centimetrů za sekundu. Dala se dobře zjistit i stopa – v jakém bodě došlo k prvnímu dotyku. Přesné to není nikdy, my jsme měli odchylku tři a půl centimetru od středu.

Po necelých dvou obletech jste vstoupili, přesněji řečeno vpluli na palubu Saljutu 6. Jaké vás čekalo přivítání?

První jsem vplul já a za mnou Gubarev, načež nás Romaněnko s Grečkem uvítali skutečně tradičně, chlebem a solí. Během týdenního pobytu jsme jim pak na stanici pomáhali v jejich vědeckém programu, ale natočili jsme i řadu televizních reportáží a také jsme provedli šest experimentů, které pro nás připravili odborníci z Československé akademie věd ve spolupráci s dalšími institucemi.

Jeden pokus za druhým

Jak probíhal váš první den na stanici?

Po přivítání jsme posádce předali balíčky, noviny a dopisy od rodin i přátel. Bylo také potřeba vyložit Sojuz, poté už jsme se však naplno pustili do práce. Již po dvaceti minutách jsem zahájil experiment Chlorella 1, týkající se výzkumu rozmnožování řas, a průběžně jsem se o něj staral i v následujících dnech. Řasy jsme přivezli v klidovém stavu, načež se naočkovaly do živné půdy a zkoumal se průběh jejich rozmnožování. Na Zemi paralelně rostla kontrolní populace za stejných podmínek, kromě stavu beztíže. Odpoledne jsme se věnovali lékařskému vyšetření a ve tři hodiny ráno jsme se uložili ke spánku.

Druhého dne jste zahájili pokus Morava-splav a věnovali jste se dlouhodobému sovětsko-polskému experimentu Opros, doplněnému českým Suposem. O jaký typ výzkumu se jednalo?

Experiment Morava-splav využíval sovětskou pec Splav 1 k roztavení a mnohahodinovému chladnutí vzorků chloridu měďného, olovnatého a stříbrného. V případě pokusu Opros šlo o vyplňování dotazníků, v nichž jsme odpovídali na otázky týkající se našeho zdravotního i psychického stavu.

Pátého března pak přišel na řadu experiment Oxymetr. V čem spočíval?

Zmíněný pokus zahrnoval měření okysličení tkání, hned na začátku jsme však zjistili poruchu napájení přístroje. Poškozený zdroj jsme sice improvizovaně nahradili sadou monočlánků, ale měření už neproběhlo kompletně. Ve stejný den se také konala mezinárodní tisková konference, vysílaná i Československou televizí.

Dalšího dne ráno jste potom připravili a provedli experiment Extinkce…

Ten se týkal pozorování hvězd, tedy změny jejich jasnosti při západu za obzor. Odpoledne jsme pak prováděli sledování zemského povrchu a večer doběhl pokus Morava-splav. Následujícího dne jsme ukládali vybavení s výsledky experimentů do Sojuzu a odpoledne jsme pozorovali ledovce a sněžnou pokrývku na sovětském území. Uskutečnila se také další televizní beseda.

Zubař na oběžné dráze

Osmý březen byl pro vás odpočinkový. Jak se ve vesmíru relaxuje?

Už samotný pobyt v kosmu je poměrně vyčerpávající, takže jsme se na den klidu upřímně těšili. Mohli jsme mluvit s rodinami a opět jsme hovořili do televize. Devátého března jsme se pak začali připravovat na odlet a přesunuli jsme vše potřebné do Sojuzu: výsledky experimentů do přistávacího modulu, odpad zase do orbitálního modulu, který posléze při návratu shořel v atmosféře. A také jsme orazítkovali přivezenou poštu.

Před startem jste se připravoval rovněž jako zubař, abyste ošetřil chrup kolegovi na Saljutu 6. Jistě nešlo o příjemnou představu, vrtat mu zuby…

Ta příhoda se uvádí často, ale humorná byla až ex post. Grečko s Romaněnkem si stěžovali na bolest zubů. Proto jsme s Gubarevem absolvovali kurz, abychom případně dokázali odvrtat plombu. Když jsme přiletěli, Alexej se zeptal: „Tak koho tady bolí zuby? Máme s sebou vrtačku.“ Grečko, který se s ním znal a dřív spolu létali, dobře věděl, že Gubarev žádný zubař není. S nadějí se tedy podíval na mě a zeptal se, jak dlouho jsem se připravoval. Když jsem mu řekl, že deset dní na Bajkonuru, tak si zuby vrtat nenechal. (Smích.)

Obdrželi jste v rámci přípravy na kosmický let také instrukce ohledně možného setkání s mimozemskými civilizacemi?

Tak tuto otázku jsem dostal od novinářů opravdu mnohokrát a s naprosto vážnou tváří jsem odpovídal: „Ano, příprava proběhla už doma, když mi maminka řekla, abych nezapomněl slušně pozdravit, když tam někoho potkám.“ (Smích.)

Desátého března ráno jste se rozloučili se základní posádkou a po 164 hodinách společného letu jste se od orbitální stanice odpojili. Obával jste se přistávacího manévru?

Musím říct, že v tu chvíli jsem o celém letu hodně přemýšlel. Z historie jsem věděl, že přistání představuje nejkritičtější bod mise a většina neštěstí se stala právě při něm. S Gubarevem jsme si však byli jistí, že jsme udělali vše, aby dopadlo dobře. Když jsme se od stanice odpojili, podívali jsme se na sebe a pomocí brzdicího motoru jsme zahájili sestup.

Zpátky na Zemi

Mohl byste nám okamžik odpojení od stanice přiblížit detailněji?

Po přesunu do Sojuzu a uzavření poklopu bylo třeba důkladně zkontrolovat hermetičnost lodi, načež jsme mohli přistoupit k odpojení. Odcouvali jsme od Saljutu krátkým impulzem a pak už naše loď fungovala v autonomním režimu. Důležité bylo zorientovat ji zádí kupředu, tedy motorem proti směru letu. Po odpojení totiž letěla po stejné oběžné dráze jako stanice a bylo nezbytné jí udělit brzdicí impulz. Poté Sojuz devadesát sekund brzdil a z rychlosti asi osmi tisíc metrů za sekundu se mu tím odebralo sto padesát metrů. Z hlediska rychlosti šlo o nevýraznou změnu, ale parametry oběžné dráhy se takto změnily na sestupnou trajektorii. Následně se loď dotkla atmosféry a pokračovala po parabole k Zemi. Přístrojová a orbitální část se přitom oddělily a shořely v ovzduší.

Při průletu atmosférou chránil návratovou kabinu tepelný štít. Jak moc při popsaném manévru vzrostla teplota uvnitř?

Ještě před navedením lodi na sestupnou dráhu jsme zapnuli klimatizaci na co nejnižší teplotu, aby se kabina maximálně vychladila. Poté již klimatizaci použít nešlo, protože se odhazovala spolu s přístrojovým modulem. Teplo z půltunového tepelného štítu se tak přesouvalo i do kabiny a člověk se zahříval rovněž samotným přetížením. Skafandr však provětrával ventilátor, tudíž pocitová teplota nebyla tak vysoká. Ve výšce pěti a půl kilometru byl tepelný štít odhozen a otevřely se větrací otvory v kabině.

Kdy se otevřely padáky? A poznali jste, že vše proběhlo správně?

Z kabiny na ně vidět není, ale jejich otevření člověk zaznamenat může, protože cítí, že se kabina zhoupla. Informaci nám předaly vrtulníky, které nás při přistání sledovaly. Byla to úleva. Jakmile pak kabina dosedla, došlo k odstřelení jedné strany padákového systému, aby nás netáhl dál.

Kde přesně jste přistáli?

Kabina se snesla asi tři sta kilometrů západně od kazachstánského Celinogradu, dnešní Astany. Vrtulníky nás dopravily do blízkého Arkalyku a odtud jsme se letadlem vrátili do hotelu Kosmonaut na Bajkonuru. Naše mise trvala sedm dní, dvaadvacet hodin a sedmnáct minut.

Existuje pro výstup z kabiny nějaký speciální postup?

Přistáli jsme v silně zasněžené a ztemnělé stepi. Poté bylo především třeba odpálit zásoby peroxidu vodíku v korekčních motorcích a antény v podobě svitkového metru. Teprve pak jsme mohli z kabiny vstoupit. Poklop otevírá velitel, ale v případě problémů to lze udělat i zvenku. Aby se však přístup k němu uvolnil, museli jsme kabinu rozkývat a pootočit. První vystoupil Gubarev coby velitel, poté já. Byl jsem šťastný, že to máme úspěšně za sebou, že skončilo období velmi intenzivní práce a také neustálého dokazování vlastní způsobilosti.

Co vám let do vesmíru dal?

O tom jsem přemýšlel často. A kdybych říkal, že jsem si něco jiného myslel tehdy a něco jiného teď, nebylo by to přesné. Určitě jsem získal jistý nadhled, nebo se o to alespoň snažím. Člověku najednou dojde, že se sice dostal asi jen do tisíciny vzdálenosti Měsíce od Země, ale přesto nesmírně daleko od její bezpečné náruče. Jako lidstvo si to však často neuvědomujeme a svou planetu ničíme. Let do vesmíru mě utvrdil v přesvědčení, že stojí za to usilovat o její ochranu.

Jak vidíte budoucnost kosmických letů?

Věřím, že lidstvo dosáhne takové úrovně vesmírného cestování, že do kosmu expanduje kvůli zachování své existence. Vidím však rovněž etické problémy: Může se stát, že půjde o vícegenerační mise bez plánů na návrat, loď bude vesmírem putovat po mnoho dekád a určeného cíle dosáhnou třeba až vnuci či pravnuci původní posádky. Ale co ti, kdo budou muset strávit celý život na palubě kosmického plavidla – unesou to?